Na pohřbu mého otce mi cizí žena řekla: „Byl i mým tátou.“ Co jsem měla dělat s tou pravdou?

„Byl i mým tátou.“

Ta slova mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála u čerstvého hrobu svého otce na malém hřbitově v Novém Městě na Moravě. Bylo sychravo, vítr mi cuchal vlasy a v nose mě štípal pach mokré hlíny. Všichni už pomalu odcházeli, jen já jsem zůstávala stát, neschopná pohnout se z místa. Najednou jsem ucítila, jak se vedle mě někdo zastavil. Otočila jsem hlavu a spatřila ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Měla tmavé vlasy stažené do uzlu, oči zarudlé od pláče a v ruce držela bílou růži.

„Promiňte,“ zašeptala, „ale musím vám něco říct.“

Než jsem stihla odpovědět, podívala se mi přímo do očí a pronesla: „Byl i mým tátou.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Cítila jsem, jak se mi svět rozpadá na tisíc kousků. Otec, kterého jsem milovala, kterého jsem považovala za svůj vzor, měl ještě jednu dceru? Jak je to možné? Proč mi to nikdy neřekl? Proč to tajil?

„Jak… jak to myslíte?“ vypravila jsem ze sebe.

„Jmenuju se Lucie,“ řekla tiše. „Moje maminka byla s vaším otcem několik let. Nikdy jsme spolu nežili, ale on za mnou jezdil, psal mi dopisy…“

Zírala jsem na ni jako na zjevení. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na otcovy časté služební cesty do Brna, na jeho tajemné telefonáty, na dárky, které mi vozil a které vždycky říkal, že jsou z pracovních cest. Najednou všechno dávalo smysl.

„Proč jste přišla až teď?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Lucie sklopila oči. „Chtěla jsem ho poznat víc… ale bál se, že by vám ublížil. Prý vás nechce ztratit.“

V tu chvíli mě zaplavil vztek. Jak mohl? Jak mohl žít dvojí život? Jak mohl lhát mé mámě, mně… všem?

Když jsme se s Lucií rozešly, šla jsem domů jako tělo bez duše. Máma seděla v kuchyni a míchala polévku. Když mě viděla, poznala, že se něco stalo.

„Co se děje?“ zeptala se opatrně.

Chvíli jsem mlčela. Pak jsem jí všechno řekla. O Lucii, o jejích slovech, o tom, co mi vyprávěla.

Máma zbledla. „Já… já to tušila,“ zašeptala po chvíli. „Tvůj táta byl hodný člověk, ale měl své slabosti.“

Zírala jsem na ni v šoku. „Ty jsi to věděla?“

„Ne úplně,“ povzdechla si. „Ale byly náznaky. Chtěla jsem věřit, že je to jen moje fantazie.“

V tu chvíli jsem pocítila obrovskou bolest i lítost. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli mámě. Celý život žila ve lži a já s ní.

Následující týdny byly jako zlý sen. Lidé z vesnice si začali šeptat. Někteří mě litovali, jiní odsuzovali otce. Nejhorší bylo chodit do práce – kolegyně v knihovně na mě koukaly skrz prsty a šeptaly si za zády.

Jednoho dne mi Lucie napsala zprávu: „Můžeme se sejít?“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsme se potkaly v kavárně U Tří koček v centru města. Seděla tam už předem, nervózně si pohrávala s hrníčkem kávy.

„Promiň,“ začala hned. „Nechtěla jsem ti ublížit.“

Dlouho jsme mlčely. Pak jsem se jí zeptala: „Jaký byl pro tebe táta?“

Lucie se usmála smutně. „Byl laskavý… ale vždycky trochu vzdálený. Chtěla jsem ho víc poznat, ale nikdy mi to nedovolil.“

Najednou jsem pocítila zvláštní soucit. Byla to přece taky jeho dcera – stejně zmatená a zraněná jako já.

Začaly jsme si psát častěji. Postupně jsme si vyprávěly o dětství, o snech i o bolesti, kterou nám otec způsobil. Máma Lucii přijala překvapivě klidně – možná proto, že už dávno věděla víc než já.

Jednou večer jsme seděly s mámou u stolu a ona mi položila ruku na rameno: „Rodina není jen o krvi nebo o tom, co kdo udělal špatně. Je to o tom, jestli si dokážeme odpustit.“

Nevím, jestli někdy dokážu tátovi odpustit úplně. Ale vím jedno – Lucie je teď součástí mého života a já nechci žít ve lži jako on.

Někdy večer přemýšlím: Co bych udělala na jeho místě? A co vlastně znamená být rodina? Co byste udělali vy?