Vánoce, které rozbily naši rodinu: Příběh jedné štědrovečerní války

„Proč jste to musel udělat právě letos, Tomáši?“ slyším v kuchyni tlumený hlas švagrové Jany, zatímco si v obýváku sundávám kabát. Slyším, jak bratr odpovídá šeptem, ale slova nerozeznám. Vzduch je hustý, i když venku mrzne a sníh tiše padá na sídliště v Modřanech. Vždycky jsme slavili Vánoce u našich rodičů v paneláku na Proseku. Máma připravovala kapra, bramborový salát a její pověstné vanilkové rohlíčky. Letos ale bratr přišel s tím, že bychom měli zkusit něco nového – že nás pozve k sobě. Táta byl nadšený, máma trochu nejistá, ale souhlasila. Jen Jana se tvářila, jako by jí někdo oznámil, že bude muset sníst syrového kapra.

Sedíme u stolu. Jana má sevřenou pusu a oči upřené do ubrusu s červenými hvězdami. Tomáš se snaží být veselý: „Tak co, dáme si rybí polévku?“ Máma se usměje a kývne, ale já vidím, jak se jí třesou ruce. Táta mlčí a upřeně sleduje televizi v koutě, kde běží pohádka „Tři oříšky pro Popelku“. Malý Matěj, Tomášův syn, se vrtí na židli a šeptá mi: „Teto, kdy budou dárky?“

Jana přinese polévku. Je slaná a v ní plavou kousky mrkve a petržele. Máma ji pochválí: „Janičko, to je moc dobré.“ Jana jen kývne a sedne si zpět na své místo. Všichni se snažíme tvářit, že je všechno v pořádku, ale napětí by se dalo krájet.

Najednou zazvoní telefon. Jana ho zvedne a slyším jen útržky: „Ano… Ne, dneska nemůžu… Ano, jsou tu…“ Položí mobil a zhluboka se nadechne. „To byla moje máma,“ řekne tiše. „Chtěla vědět, proč nejsme letos u nich.“

Tomáš se na ni podívá: „Jani, vždyť jsme se domluvili…“

„Domluvili? Ty ses rozhodl! Nikdo se mě neptal!“ vybuchne Jana najednou tak hlasitě, že Matěj nadskočí na židli. Máma ztuhne a táta konečně odtrhne oči od televize.

„Jano,“ začnu opatrně já, „vím, že to pro tebe není jednoduché…“

„Ne, to nevíš!“ skočí mi do řeči. „Celý život slavíme Vánoce podle vás! Nikdy jste se nezeptali, co bych chtěla já nebo moje rodina!“

Tomáš zrudne: „To není pravda! Každý rok jsme řešili kompromisy!“

„Kompromisy? To znamená, že já vždycky ustoupím!“ Jana vstane od stolu a odejde do kuchyně. Slyšíme bouchání hrnců.

Táta si odkašle: „Možná jsme měli zůstat doma…“

Máma se snaží situaci zachránit: „Janičko, opravdu moc děkujeme za všechno…“

Jana se vrátí s tácem cukroví a položí ho na stůl tak prudce, až pár kousků spadne na ubrus. „Tady máte cukroví. Doufám, že je aspoň to podle vašich představ.“

Matěj začne brečet. Tomáš ho vezme do náruče a šeptá mu do ucha uklidňující slova. Já sedím jako přikovaná a cítím slzy v očích. Takhle jsem si Vánoce nepředstavovala.

Po chvíli ticha máma vstane a jde za Janou do kuchyně. Slyším jejich tlumené hlasy:

„Janičko, nezlobte se na nás…“

„Já už nevím, jak dál. Všechno je vždycky podle vás… Já jsem tady jenom navíc.“

„To přece není pravda…“

„Ale je! Nikdy jste mě nepřijali do rodiny. Jsem pro vás pořád jen ta cizí.“

Máma vyjde z kuchyně s červenýma očima. Táta vstane: „Pojďme domů.“

Tomáš nás doprovodí ke dveřím. Mlčíme. Venku padá sníh hustěji než předtím. Cítím v hrudi tíhu – nejen zklamání z pokažených Vánoc, ale i strach z toho, co bude dál.

Doma sedíme s mámou u stolu a pijeme čaj. Máma pláče: „Kde jsme udělali chybu? Proč nás nemá ráda?“

Nevím, co říct. V hlavě mi běží Janina slova dokola. Možná jsme opravdu nikdy nenaslouchali tomu, co chce ona nebo její rodina. Možná jsme byli příliš zahledění do svých tradic.

Další den mi Tomáš volá: „Myslíš, že to půjde ještě spravit?“

Nevím. Odpovídám upřímně: „Možná ano… Ale bude to chtít čas a hodně omluv.“

Od té doby už žádné Vánoce nebyly stejné. Každý rok cítím napětí – kdo kde bude slavit, kdo koho pozve a kdo se urazí. Rodina už není to bezpečné místo jako dřív.

Někdy si říkám: Proč jsou právě svátky tak těžké? Proč nám dávají pocítit všechny staré křivdy? A hlavně – dá se vůbec někdy začít znovu od nuly?