Den, kdy se všechno změnilo: Rozhovor s babičkou o našem bytě a návrat mámy po letech

„Noro, pojď sem, musíme si promluvit.“ Babiččin hlas mě zastihl v půli cesty ke dveřím. Venku pršelo tak silně, že kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot srdce. Zastavila jsem se a otočila. V jejích očích bylo něco, co jsem dlouho neviděla – obava smíšená s rozhodností.

„O čem chceš mluvit?“ zeptala jsem se, i když jsem to vlastně tušila. Poslední týdny byly v našem malém pražském bytě napjaté. Máma, která mě opustila, když mi bylo deset, se po dvanácti letech zničehonic vrátila. Nikdo nevěděl proč. Babička byla zamlklá, děda jen kroutil hlavou a já… já jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku.

Babička si sedla ke stolu a pokynula mi, abych si přisedla. „Noro, víš, že tenhle byt je napsaný na mě. Ale už nejsem nejmladší a chci mít jistotu, že budeš mít kde bydlet.“

Srdce mi poskočilo. „Chceš ho přepsat na mě?“

Přikývla. „Ale musíme si o tom promluvit všichni. I tvoje máma.“

V tu chvíli se otevřely dveře a máma vstoupila dovnitř. Mokré vlasy jí padaly do obličeje a v ruce držela igelitku z večerky. „O čem si povídáte?“ zeptala se podezřívavě.

Babička se nadechla: „O bytě.“

Máma položila tašku na stůl a upřeně se na mě zadívala. „To je zajímavé. Takže už mě chcete vyšachovat úplně?“

„To není fér,“ ozvala jsem se tiše. „Nikdy jsi tu nebyla, když jsem tě potřebovala.“

Máma se zasmála, ale v očích jí hrály slzy. „Ty si myslíš, že to bylo jednoduché? Že jsem odešla jen tak? Nikdy jste se nezeptali proč!“

Babička vstala a položila jí ruku na rameno. „Kláro, teď není čas na výčitky. Musíme najít řešení.“

Všichni jsme mlčeli. Venku hřmělo a v bytě bylo dusno jako před bouří.

„Já tu taky mám právo být,“ řekla máma po chvíli. „Jsem tvoje dcera, mami. A Nory matka.“

„Ale kde jsi byla, když jsem měla maturitu? Když jsem poprvé dostala pětku? Když mi umřel děda?“ vyhrkla jsem.

Máma se rozplakala. „Byla jsem nemocná, Noro! Byla jsem na dně! Nikdo mi nepomohl…“

Babička ji objala a já cítila směs vzteku a lítosti. Tolik let jsem si představovala tenhle rozhovor – a teď, když přišel, bolel víc než všechny ty roky samoty.

„Tak co bude s bytem?“ zeptala jsem se nakonec.

Babička si povzdechla: „Chci, abyste ho měly obě. Ale nevím jak…“

Máma se na mě podívala: „Můžeme to zkusit spolu? Začít znovu?“

Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem utéct do svého pokoje a zabouchnout za sebou dveře. Ale místo toho jsem jen přikývla.

Ten večer jsme seděly u stolu dlouho do noci. Máma vyprávěla o svých letech v Brně, o tom, jak se snažila začít znovu, jak ji pronásledovaly dluhy a deprese. Babička plakala a já poprvé pochopila, že každý máme své démony.

Dny plynuly a napětí pomalu ustupovalo. Máma začala chodit do práce v místní pekárně a občas jsme spolu snídaly čerstvé rohlíky. Babička byla klidnější a já… já jsem se učila odpouštět.

Jednoho dne přišel dopis od notáře. Byt bude rozdělen mezi mě a mámu – babička to zařídila tak, abychom obě měly jistotu i odpovědnost.

Stála jsem u okna a dívala se na déšť stékající po skle. V hlavě mi zněla otázka: Opravdu dokážeme začít znovu? Nebo nás minulost vždycky dožene?

Možná to nikdy nezjistím. Ale aspoň už vím, že v tom nejsem sama.