Babička a děda se zlobí, že k nim s dětmi nejezdíme: Ale proč by měli cpát naše děti sladkostmi, na které jsou alergické?

„Petro, to už je vážně moc! Copak je tak těžké přijít s dětmi na nedělní oběd?“ křičela máma do telefonu, zatímco já jsem se snažila uklidnit plačícího Filípka, kterému právě začala alergická reakce po tom, co ve školce omylem snědl sušenku s oříšky. „Mami, prosím tě, vždyť víš, že Filípek nesmí ani stopu ořechů a Anička má zase těžkou intoleranci na mléko. Já už nevím, jak ti to mám vysvětlit!“ odpověděla jsem zoufale a v duchu si přála, aby tohle všechno bylo jednodušší.

Moje máma, paní Marie Novotná, je typická česká babička – peče bábovky, smaží řízky a věří, že láska prochází žaludkem. Táta, pan Josef Novotný, je zase přesvědčený, že děti potřebují „pořádné jídlo“ a že „trocha cukru ještě nikomu neublížila“. Jenže pro naše děti může být i malá chyba otázkou života a smrti. Když jsme jim to poprvé oznámili, máma jen mávla rukou: „To je dneska samá alergie, za nás nic takového nebylo. To jste si prostě zvykli.“

Od té doby se naše návštěvy staly minovým polem. Každý oběd u rodičů začínal slibem: „Neboj se, Petro, všechno jsem připravila podle tvých instrukcí.“ Ale pak jsem v kuchyni našla máslo v bramborové kaši nebo drobky z vánočky na dětském talíři. Jednou dokonce děda Filípkovi tajně podstrčil bonbón: „Jen ochutnej, babička je upekla speciálně pro tebe.“ Skončilo to výjezdem sanitky a dvěma dny v nemocnici.

Od té doby jsem si řekla dost. Přestali jsme jezdit. Máma mi volala každý týden, vyčítala mi, že jí beru vnoučata, že jsme přecitlivělí a že ona přece ví nejlíp, co je pro děti dobré. „Petro, vždyť já jsem vás taky vychovala! A podívej se, jak jste zdraví!“ Jenže já si pamatuju i ty nekonečné rýmy a ekzémy z dětství – možná už tehdy jsme byli citlivější než ostatní.

Manžel Tomáš mě podporuje: „Nesmíš ustoupit. Není to tvoje vina. Děti jsou tvoje priorita.“ Ale stejně mě hryže svědomí. Když Anička večer brečí: „Mami, proč nemůžu k babičce jako ostatní děti?“ nebo když Filípek kreslí obrázky s nápisem „Chci k dědovi“, mám chuť všechno vzdát. Jenže pak si vzpomenu na ty modré rty a strach v očích lékařů.

Jednou jsem se rozhodla zkusit to znovu. Připravila jsem seznam bezpečných potravin, přivezla vlastní jídlo pro děti a všechno vysvětlila. Máma se tvářila uraženě: „To si myslíš, že bych jim něco udělala schválně?“ Táta jen brblal: „To už není normální rodina.“ Celý oběd byl napjatý. Děti se bály cokoli vzít do pusy. Když jsem pak v lednici našla otevřený jogurt vedle našeho bezmléčného másla, pochopila jsem, že tohle prostě nejde.

Začali jsme se vídat jen venku – na hřišti nebo v parku. Ale i tam máma nosila sušenky a děda čokoládu. „To je přece jen malý kousek,“ přesvědčovali mě. Když jsem jim to zakázala, urazili se: „Tak si ty svoje děti vychovávej sama!“

Přišla jsem o pocit domova. O teplo kuchyně vonící po bábovce. O společné Vánoce u jednoho stolu. Ale získala jsem jistotu, že moje děti jsou v bezpečí. Přesto mě každou noc pronásleduje otázka: Je správné chránit děti za cenu rodinného rozkolu? Nebo bych měla být tolerantnější a doufat, že jednou naši pochopí?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která řeší podobný boj mezi láskou k rodičům a odpovědností za své děti. Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl dál bojovat za pochopení, nebo je lepší chránit děti i za cenu samoty?