Když matka mého muže zničila naši rodinu: Opravdová odvaha postavit se vlastní krvi

„Lucie, okamžitě mi přines ten čaj! A nezapomeň utřít stůl, je tu špína, že by se jeden štítil jíst!“ hlas mé tchyně, paní Novotná, se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem za dveřmi a slyšela, jak má desetiletá dcera Lucie tiše odpovídá: „Ano, babi.“ V tu chvíli mi srdce sevřel strach i vztek. Proč tohle dovolujeme? Proč moje vlastní dítě musí sloužit celé rodině, zatímco ostatní vesele snídají?

Když jsem vešla do kuchyně, Lucie stála u dřezu se sklopenou hlavou a v očích měla slzy. Tchyně seděla u stolu jako královna a rozkazovala dál: „Až skončíš, vyluxuješ obývák. A řekni mamince, že ten její guláš byl včera přesolený.“

„Mami, to stačí,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Tchyně se na mě podívala s úšklebkem: „Ty mě nebudeš poučovat, jak vychovávat děti. Kdybys byla pořádná matka, Lucie by už dávno věděla, co je to disciplína.“

Tohle nebylo poprvé. Od chvíle, kdy jsme s manželem Petrem přijali jeho matku k nám domů po smrti tchána, se všechno změnilo. Zpočátku jsem věřila, že společné bydlení zvládneme. Ale paní Novotná měla jiné představy – o výchově, pořádku i o tom, kdo má v domě hlavní slovo.

Začalo to nenápadně. Poznámky o tom, že Lucie je rozmazlená. Kritika mého vaření. Rady ohledně financí. Ale postupně se z toho stala každodenní šikana. Lucie musela dělat domácí práce, které nikdy předtím nedělala – a když něco udělala špatně, následoval výsměch nebo trest.

Petr byl zpočátku na straně své matky. „Je to těžké období, musíš být trpělivá,“ říkal mi večer v ložnici. „Maminka je zvyklá na pořádek.“ Ale já viděla, jak Lucie vadne. Přestala si zvát kamarádky domů, začala se bát mluvit nahlas a často se budila s pláčem.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem z obýváku zvýšené hlasy. „Jsi neschopná! Kdybys byla moje dcera, už bys dostala na zadek!“ křičela tchyně na Lucii. Vběhla jsem dovnitř a poprvé v životě jsem na ni zakřičela: „Dost! Tohle už nikdy nedovolím!“

Tchyně se urazila a celý večer s námi nemluvila. Petr byl rozpolcený – miloval svou matku, ale viděl i utrpení své dcery. Začali jsme se hádat. „Chceš ji vyhodit na ulici? Je to moje máma!“ křičel na mě. Já mu odpověděla: „A co naše dcera? Chceš ji obětovat kvůli své matce?“

Následující týdny byly peklo. Tchyně začala proti mně intrikovat – šeptala Petrovi do ucha, že nejsem dobrá manželka, že ho manipuluji proti vlastní krvi. Snažila se nás rozeštvat a skoro se jí to podařilo. Petr byl čím dál uzavřenější, doma panovalo napětí a Lucie byla jako stín.

Jednoho večera přišla Lucie za mnou do ložnice a šeptla: „Mami, já už nechci žít s babičkou. Bojím se jí.“ V tu chvíli mi došlo, že musím jednat. Sedla jsem si s Petrem a řekla mu všechno – jak Lucie trpí, jak já trpím, jak naše rodina umírá pod tíhou manipulace jeho matky.

Petr dlouho mlčel. Pak se rozplakal – poprvé za celou dobu našeho manželství. „Nevěděl jsem, že je to tak zlé,“ řekl tiše. „Ale co máme dělat?“

Bylo to nejtěžší rozhodnutí v našem životě. Druhý den jsme si s tchyní sedli ke stolu a oznámili jí, že musí odejít. „Nechceme tě vyhodit na ulici,“ řekl Petr rozechvěle, „ale tvoje chování ničí naši rodinu.“ Tchyně vybuchla vzteky – obvinila mě ze všeho možného, proklínala mě i mou dceru.

Za pár dní si sbalila věci a odešla k sestře do Brna. Doma zavládlo ticho – zvláštní směs úlevy a smutku. Lucie se pomalu začala vracet do života, ale jizvy zůstaly.

Někdy přemýšlím: Udělali jsme správně? Měla jsem být trpělivější? Nebo je ochrana vlastního dítěte vždy na prvním místě? Co byste udělali vy na mém místě?