Když se naše mámy spřátelily: Začátek konce u kávy v Dejvicích

„Takže vy dva se chcete vzít?“ ozvalo se napjatě od stolu. Mamka Jana se na mě dívala s výrazem, který jsem znal už od dětství – směsice překvapení, obav a touhy mít všechno pod kontrolou. Vedle ní seděla Eva, moje snoubenka, a její maminka Marie, která se právě napila kávy a upřeně sledovala mou odpověď.

„Ano, mami. Chceme se vzít. Už jsme o tom dlouho mluvili,“ řekl jsem a snažil se znít klidněji, než jsem se cítil. Eva mi pod stolem stiskla ruku.

Marie se usmála a položila šálek na stůl. „To je krásné! Ale víte, že svatba není jen tak? Je potřeba všechno pořádně promyslet.“

Jana přikývla: „Přesně tak. A hlavně – kde budete bydlet? Máte už něco vyhlédnutého? A co práce? A co děti?“

Cítil jsem, jak mi tuhne žaludek. Eva se nadechla, ale její maminka ji předběhla: „Jani, víš co? My bychom to mohly všechno naplánovat spolu! Máme zkušenosti, známe rodinu, víme, co je potřeba.“

A v tu chvíli to začalo. Dvě ženy, které se do té doby sotva znaly, spojily síly. Začaly si vyměňovat tipy na svatební salóny, cateringy a dokonce i na to, jaké by měly být barvy výzdoby. Eva na mě zoufale pohlédla.

„Mami, my bychom si to chtěli zařídit sami…“ zkusila Eva opatrně.

Marie ji přerušila: „Ale zlatíčko, vždyť to je pro vaše dobro! Chceme jen to nejlepší.“

Jana přitakala: „A hlavně – když už jsme rodina, musíme držet při sobě.“

Ten den jsme odešli z kavárny s pocitem, že jsme ztratili kontrolu nad vlastním životem. Doma jsme s Evou seděli na gauči a mlčeli. Pak Eva tiše řekla: „Myslíš, že to zvládneme? Že si to nenecháme vzít?“

„Musíme,“ odpověděl jsem. Ale v duchu jsem si nebyl jistý.

Od té chvíle se všechno změnilo. Každý den volala jedna nebo druhá máma s novými nápady. „Martine, Marie našla krásný sál v Hostivaři! Musíš tam jet zítra ráno!“ „Evo, tvoje maminka říkala, že bys měla mít krajkové šaty. Já ti pošlu pár fotek.“

Začali jsme se hádat. O barvě květin, o seznamu hostů, dokonce i o tom, kde budeme bydlet po svatbě. Eva chtěla malý byt v Holešovicích, já jsem snil o domku za Prahou. Ale naše mámy měly jasno: „Musíte být blízko nás! Co kdyby přišly děti?“

Jednou večer jsem přišel domů a Eva plakala. „Moje máma mi dnes řekla, že jestli nebudeme mít svatbu podle jejich představ, tak tam nepřijde.“

Objal jsem ji a cítil bezmoc. „Moje máma mi řekla skoro totéž,“ přiznal jsem.

Začali jsme se uzavírat do sebe. Přestali jsme plánovat svatbu a začali jsme přemýšlet, jestli to celé má smysl. Naše láska byla najednou obklopená požadavky a očekáváními ostatních.

Jednoho dne jsme se rozhodli. Sešli jsme se s mámami v té samé kavárně v Dejvicích.

„Mami, Marie,“ začal jsem nejistě. „Chceme vám poděkovat za všechno, co pro nás děláte. Ale musíme vám říct pravdu – necítíme se šťastní. Máme pocit, že už to není naše svatba.“

Eva pokračovala: „Chceme si to zařídit sami. Pokud nás máte rády, prosím, nechte nás být dospělí.“

Nastalo ticho. Jana se zamračila: „Takže vy nás nepotřebujete?“

Marie uraženě odvrátila hlavu: „My jsme vám chtěly jen pomoct.“

Bylo to těžké. Několik týdnů jsme spolu skoro nemluvili. Ale najednou jsme měli klid. Začali jsme znovu plánovat svatbu podle sebe – malou, jen s nejbližšími přáteli na zahradě u kamaráda.

Naše mámy nakonec přišly. Byly smutné i pyšné zároveň. A my? Byli jsme šťastní.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a vlastním životem? Musíme vždycky bojovat za svou svobodu – i proti těm, které máme nejradši?