Mezi sny a očekáváním: Příběh o Lucii a elektronice

„Lucie, ty ses úplně zbláznila! Tohle je snad nějaký vtip?“ ozval se táta, když uviděl obrovskou krabici s novým notebookem na mém stole. Jeho hlas rezonoval celým bytem v paneláku na Lesné. Máma stála v kuchyni, ruce zabořené do těsta, a jen bezmocně kroutila hlavou.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Roky jsem si odkládala z každé výplaty v knihkupectví, vzdávala se kaváren i výletů s kamarády, abych si mohla dovolit něco, co mi připadalo jako vstupenka do lepšího života. Nový notebook, telefon a sluchátka – to byl můj sen. Všechno jsem koupila najednou, když přišla výplata s odměnami za noční inventury. Byla jsem tak pyšná! Ale místo radosti mě doma čekal jen chlad a výčitky.

„Víš vůbec, kolik to stálo?“ zeptala se máma tiše, když jsme zůstaly samy v kuchyni. „Za ty peníze jsme mohli jet na chalupu nebo koupit novou pračku.“

„Mami, já jsem si to koupila za svoje. Potřebuju to k práci i ke škole,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale věděla jsem, že tohle není o penězích. Je to o tom, že jsem udělala něco podle sebe.

Táta byl vždycky ten, kdo rozhodoval o všem důležitém. Když jsem chtěla jít na gympl místo učňáku, musela jsem bojovat. Když jsem si našla brigádu v knihkupectví místo práce ve fabrice, měl pocit, že ho zrazuju. A teď? Teď jsem si dovolila utratit peníze za něco, co podle něj nemá smysl.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Brna. V hlavě mi běžely tátovy věty: „Za našeho mládí jsme byli rádi za rádio! Dneska mladí potřebují všechno nejnovější.“ Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Proč je tak těžké pochopit, že chci žít jinak? Proč je moje radost vždycky špatně?

Dny plynuly a doma bylo dusno. Táta se mnou skoro nemluvil, máma jen tiše uklízela a občas mi položila ruku na rameno – jako by chtěla říct „promiň“, ale nevěděla jak. Bratr Honza se mi smál: „Tak co, už jsi influencerka?“ Jeho ironie bolela víc než tátovy výčitky.

Ve škole jsem byla za hvězdu – spolužáci obdivovali můj nový notebook a ptali se na tipy na aplikace. Jenže já jsem se necítila šťastná. Každý večer jsem přemýšlela, jestli to všechno stálo za to. Jestli je správné jít proti rodině kvůli vlastním snům.

Jednou večer přišel táta domů dřív než obvykle. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. Pak řekl: „Víš, Lucko, já ti to asi nikdy neřeknu správně… Ale mám o tebe strach. Bojím se, že když budeš pořád chtít víc a víc, nikdy nebudeš spokojená.“

Podívala jsem se na něj a poprvé viděla v jeho očích něco jiného než hněv – únavu a obavy. „Tati, já nechci víc a víc… Jen chci žít podle sebe. Chci mít možnost volby.“

Mlčel. Pak jen kývl hlavou a odešel do ložnice.

Další dny byly o něco lepší. Máma mi začala nosit kafe ke stolu, když jsem pracovala na seminárce. Táta už tolik nekřičel, ale pořád byl odtažitý. Honza mě jednou poprosil o pomoc s referátem – prý když mám ten super notebook.

Jednoho dne přišla máma s nápadem: „Co kdybychom jeli na víkend na chalupu? Všichni spolu.“ Nejdřív jsem nechtěla – bála jsem se dalšího dusna. Ale nakonec jsme jeli.

Na chalupě bylo zvláštní ticho. Seděli jsme u ohně a táta najednou začal vyprávět o svém dětství – jak musel šetřit na první kolo celé dva roky a jak mu ho pak někdo ukradl. „Možná proto mám strach… že když si něco pořídíš, můžeš o to přijít,“ řekl tiše.

Objala jsem ho. „Tati, já vím, že máš strach. Ale já už nejsem malá holka. Musím si některé věci zkusit sama.“

Cestou domů bylo v autě ticho jiné – klidnější. Věděla jsem, že jsme si možná neřekli všechno, ale něco se změnilo.

Dnes sedím u svého stolu s notebookem a sluchátky a přemýšlím: Je správné jít za svými sny i přes odpor nejbližších? Nebo bych měla víc naslouchat jejich obavám? Co byste udělali vy na mém místě?