Celý život jsem věřila, že rodina a přátelství jsou největší hodnoty. Pomáhala jsem své nejlepší kamarádce zachránit její manželství, aniž bych tušila, že ona je milenkou mého muže. Když jsem to zjistila, zhroutil se mi svět a musela jsem najít sílu začít znovu.
Jednoho deštivého večera jsem nečekaně převzala péči o dvě zanedbané děti svého bratra, když se jeho život rozpadl. Bojuji s jeho nezájmem, vlastními pochybnostmi a každodenními překážkami, abych dětem dala domov, který nikdy neměly. Skrze bolestné rozhovory a tiché oběti znovu objevuji, co znamená být rodina.
Přijala jsem do svého bytu sestřenici v nouzi, protože jsem věřila, že rodina je nade vše. Po měsících jsem zjistila, že mě okrádala, a bolest z její zrady mi otřásla celým světem. Teď se ptám, jestli má smysl bezmezně důvěřovat vlastním blízkým.
Celý život jsem byla samostatná a hrdá na to, že nikoho nepotřebuji. Teď, když sedím sama v paneláku na Žižkově, si uvědomuji, jak moc mi chybí obyčejná lidská blízkost. Přemýšlím, jestli jsem si tohle osamění vlastně nezpůsobila sama.
Po letech v zahraničí jsem se vrátila do Česka s nadějí, že znovu najdu cestu ke svým dětem. Místo toho jsem zjistila, že jsem pro ně cizí, zatímco jejich otec je pro ně vším. Tohle je příběh o bolesti, vině a hledání odpuštění v rodině, která se mi rozpadla pod rukama.
Jmenuji se Věra a nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní děti donutí přemýšlet o smrti, zatímco mám ještě tolik života před sebou. Všechno začalo jednou nedělní večeří, kdy se mě dcera Jana a syn David přímo zeptali, kdy už konečně sepíšeme závěť. Od té chvíle už náš domov nebyl stejný a já začala pochybovat o všem, co jsem si myslela, že vím o rodičovství, lásce a důvěře.
Nikdy jsem se nechlubila svým manželstvím, ale byla jsem na něj potají pyšná. Když mi jednoho deštivého večera zavolala sestra, že potřebuje pomoc, neváhala jsem ji pozvat k nám – jenže můj muž byl zásadně proti. Ten večer změnil všechno, co jsem si o své rodině myslela.
Jednoho deštivého večera jsem se dozvěděla, že manželství mého syna Petra je v troskách. V té chvíli jsem musela najít sílu v sobě i ve své víře, abych udržela naši rodinu pohromadě. Tato zpověď je o tom, jak jsem čelila zoufalství, hledala cestu ven a jak jediná volba změnila naše životy.
Jmenuji se Petr a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem kvůli lásce k Janě, ženě, která neodpovídala představám mého okolí, přišel o přátele, málem i o rodinu, ale našel skutečné štěstí. Naše boj s předsudky vyvrcholil na naší svatbě a narození naší dcery Klárky všem ukázalo, že pravá láska nezná hranic. Dodnes si kladu otázku: Kolik z nás žije ve strachu z cizího názoru místo toho, abychom následovali své srdce?
Dědictví po strýčkovi nás s bratrem Petrem rozdělilo i spojilo. Zpustlá zahrada na okraji Plzně se stala místem našich hádek, ale i nových začátků. Nakonec jsme pochopili, že rodinné kořeny jsou stejně důležité jako ty v zemi.
Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě, zvlášť v neděli. Ale když mi snacha řekla, ať nepřijdu, zhroutil se mi svět. Teď přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli má matka právo být součástí života svého syna.
Jednoho večera mi můj manžel Marek poslal fakturu za všechny společné roky. V tu chvíli se mi zhroutil svět a začala jsem hledat odpověď, kde jsme ztratili naši lásku. Je to příběh o bolesti, hrdosti a otázce, zda lze odpustit zradu v rodině.
