Patnáct let jsem žil v přesvědčení, že mám šťastnou rodinu. Všechno se zhroutilo, když moje žena beze slova zmizela a nemoc mé dcery odhalila tajemství, které mě navždy změnilo. Dnes se ptám: Lze milovat dítě, které není vaše – a opravdu pravda osvobozuje?
Jmenuji se Ivana a celý život jsem žila s rodiči v paneláku na pražském sídlišti. Všechno se změnilo, když se k nám nastěhoval bratr Petr se svou ženou Lenkou a já najednou zjistila, že už doma nejsem vítaná. Toto je můj příběh o ztrátě domova, rodinných konfliktech a o tom, co znamená být 'to dítě, které zůstalo’.
Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy nám zazvonil telefon a všechno se změnilo. Můj tchán, pan Jaroslav, se měl na čas nastěhovat k nám do našeho už tak malého bytu. Během pěti měsíců jsme se učili žít spolu, sdílet nejen prostor, ale i staré křivdy, tajemství a naděje.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi Adam zavolal a v jeho hlase jsem slyšela zoufalství. Myslela jsem, že jako matka musím pomoci, a tak jsem si vzala půjčku, abych mu splatila dluhy. Až později jsem zjistila, že všechno bylo jinak, než mi řekl – a že peníze zmizely v hazardu.
