Sedím na schodech paneláku, krev mi stéká po zápěstí a pes, kterého jsem nikdy nechtěla, mi bezmocně olizuje ránu. Všechno začalo tím, že jsem dočasně přijala Čerta z útulku, jen na pár dní, dokud se mu nenajde nový majitel. Jenže tím rozhodnutím jsem už nebyla stejná – a nikdy jsem se do toho bytu nevrátila sama.
Když jsem po rozvodu zůstala sama v našem bytě v Brně, netušila jsem, že právě zanedbaný pouliční kříženec mě donutí zvednout telefon, změnit práci a znovu začít věřit lidem. Nebylo to snadné – bojovala jsem s osamělostí, nedostatkem peněz i strachem, že už mě nikdo nikdy nebude potřebovat. Ale fenka Bára mi ukázala, že i rozbitý život může mít novou chuť a že věrnost někdy přijde z úplně nečekaného místa.
Nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsem v dešti držel v náručí zakrváceného psa, a poprvé po rozvodu cítil, že za někoho zodpovídám. Tohle nebyla jen obyčejná toulka sídlištěm, tohle byl okamžik, co mi převrátil život naruby. Skrze špinavého mutanta jsem znovu našel nejen odvahu, ale i vztah k vlastní dceři, kterou jsem už dávno ztrácel.
Nikdy bych nevěřil, že jeden toulavý kříženec z Jižního Města může změnit tak zásadně život chlapa po čtyřicítce. Po rozvodu jsem byl přesvědčený, že už mě nic dobrého nečeká, a pes byla poslední věc, kterou jsem si chtěl pustit do bytu. Teď už vím, že právě on mě donutil zvednout se z postele, zkusit znovu navázat kontakt s dcerou a hlavně – znovu najít důvod dýchat.
