Jedné lednové noci jsem běžela po schodech paneláku, s mokrým tričkem a třesoucíma se rukama, protože starý pes Max zmizel v mrazivé tmě. Netušila jsem, že právě jeho dechem načichlým po granulech a cigaretách se změní můj vztah se synem i vlastní pocit viny. Největší rozhodnutí mého života následovala až potom, co jsem Maxe poprvé sevřela v náručí.
Nikdy bych nevěřila, že mě jedna malá, špinavá tlapka vyvede z místnosti, kde se dusím. Víkend co víkend jsem v našem bytě v Plzni jen tiše trpěla, když tchyně rozhodovala o každé lžičce a já utíkala do koupelny. Když ale na nákupu před Lidlem zpod auta vylezl špinavý, zraněný pes, musela jsem poprvé v životě udělat něco pro sebe.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem poprvé spatřila Bruna – a hlavně na to, co přišlo potom. Přestože jsem ho nejprve odmítala, právě on mi pomohl postavit se na nohy, když jsem po rozvodu zůstala úplně sama. Dnes už vím, že některá rozhodnutí jsou nevratná, ale také vím, že bych je díky němu nikdy nevzala zpět.
