Pamatuji si ten chladný únorový den, kdy jsem našla jezevčíka Maxe, jak se krčí pod schody našeho paneláku a z jeho břicha pomalu kapala krev na lino. Byla jsem po rozvodu, už delší dobu uvězněná v samotě a nedůvěře, a najednou mi osud vrazil do ruky život, za který jsem měla zodpovědnost. Právě to, co jsem v tu chvíli nejméně chtěla, mě donutilo pohnout se vpřed a znovu se otevřít druhým lidem.