Když zmizel Fíkus: Pes, který otočil můj život vzhůru nohama v Olomouci

Skrčený za ledničkou, třepe se a kňučí, zatímco zpod mé ruky pomalu stéká krev. Srdce mi buší v panice, protože slyším své jméno křičené ze schodiště: „Jano, kde je ten tvůj pes? Jestli mi tady něco rozbije, tak letíte oba!“ Stojím mezi dveřmi kuchyně a chodbou našeho bytu v olomouckém paneláku, v ruce rozbité sklo a v hlavě jedinou otázku: Co když Fíkus zmizí, než přijdou záchranáři?

Samota mě obklopila ve chvíli, kdy mi Petr, můj muž, řekl, že odchází. Zůstala jsem v tichém bytě, kde bylo slyšet jen zvuk starého topení a moje vlastní myšlenky, které kvílely o samotě snad hlasitěji než tramvaje venku na třídě Kosmonautů. Dny se táhly, práce v knihovně mě nebavila a večery byly nejhorší. Vždycky jsem měla pocit, že už nemůžu být víc zbytečná. Poprvé jsem se Fíkusem setkala v útulku v Hněvotíně, kam jsem šla jen proto, abych nemusela být jeden večer sama. Byl to hnědý, rozježený voříšek s ošklivou jizvou přes čenich a ušima, co mu pořád padala do očí. Smrděl zatuchlinou a mokrou slámou, ale jeho tělo bylo teplé, když mi poprvé položil packu na koleno. „Ten potřebuje domov,” řekla ošetřovatelka. „A vy taky, paní Jano.”

Původně jsem psa rozhodně nechtěla. Ještě navíc, když už jsem měla na krku nájem, vysoké účty za energie a syna Tomáše, který se se mnou skoro nebavil. Ale Fíkus mi byl v patách, kamkoli jsem se v útulku hnula, a když jsem ho chtěla vrátit zpět do kotce, zastavil se u východu a nehnul se dál. Jeho dech byl rychlý, třásl se, a když jsem se ho dotkla, ucítila jsem zvláštní směs stresu a odvahy. Nakonec mě přinutil rozhodnout – podepsala jsem adopci. První nezvratný krok.

Začal mi měnit život v detailech. Byt začal nevyhnutelně páchnout mokrou srstí a jídlem z konzervy, které jsem kupovala ve slevě v Kauflandu. Peněz bylo málo, a když přišla první faktura od veterináře za očkování a čip, málem jsem Fíkuse odvedla zpět. Ale on ležel večer u mých nohou a jeho tělo hřálo víc než stará deka. Drbal mě packou, když jsem brečela, a občas se mi zdálo, že jeho dech, silný a pravidelný, mi pomáhá přežít noc.

Druhá změna přišla s Tomášem. Jednoho dne přišel domů dřív, vzteklý, že Fíkus propíchnul zuby jeho nové boty. Vyletěla jsem na něj, hádali jsme se; byla v tom i stará bolest z rozvodu. Ale Fíkus se mezi nás postavil a Tomáš, místo aby ho odkopl, se překvapivě rozesmál. Od té doby spolu chodili na procházky, i když zpočátku jen ze zlomyslnosti – prý abych „měla klid na svoje depky”. Postupně se ale mezi nimi vytvořilo pouto. Když jednou Fíkus zvracel celou noc krev, Tomáš nespal a držel ho v náručí, zatímco jsem zoufale volala na pohotovostní veterinu (kterou jsem musela platit z půjčky).

Fíkus nás spojoval čím dál tím víc, ale zároveň mi přidělával starosti. Na bytě nesměl být pes, majitel nám už jednou vyhrožoval výpovědí. Kvůli tomu jsem začala hledat jiné bydlení, i když jsem na to peníze neměla. Druhé nezvratné rozhodnutí: přestěhovali jsme se do levnějšího bytu na okraji Olomouce. Pro Tomáše to byla pohroma, přišel o kamarády z centra, ale já si poprvé připadala trochu svobodná.

Jednoho rána mě probudila zima. V bytě byla ledová podlaha, topení netopilo, a Fíkus se mi tisknul ke stehnům, zahříval mě svým tělem, dech mu šel v pravidelných, krátkých intervalech. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ho potřebuju víc, než jsem si kdy přiznala. Bála jsem se ale, že ho znovu ztratím. Toho dne totiž přišel dopis – výzva k zaplacení nedoplatku za energie, na který jsem neměla. Uvažovala jsem zoufale, že dám Fíkuse do dočasné péče, abych ušetřila, ale Tomáš mi to rozmluvil: „Bez něj jsme tu stejně jak prázdná skříň.”

Krize vyvrcholila ten večer, co Fíkus zmizel. Otevřel někdo zadní dveře domu a on proběhl ven, zmizel do tmy. Venku bylo mrazivo, pod nohama křupal led, vzduch byl plný zápachu spáleného uhlí a sněhu. Hledali jsme ho s Tomášem celou noc, procházeli sídliště s čelovkami a volali jeho jméno. Zima mi zalézala pod bundu, ruce jsem měla promrzlé, v očích slzy a paniku. Po čtyřech hodinách jsme ho našli – schouleného v křoví u zastávky tramvaje, třásl se, ale žil.

Od té doby už jsem nedokázala Fíkuse brát „jen jako psa”. Třetí nezvratné rozhodnutí bylo, že jsem si našla druhou práci v Albertu na pokladně, abych na něj vydělala. Byla jsem unavená, kolikrát naštvaná na celý svět – ale s ním jsem nikdy nebyla doopravdy sama. Když se mi po směně podařilo na chvíli lehnout, Fíkus si vždycky zalehl pod moje kolena, jeho srdce tlouklo vedle mého a jeho srst voněla obyčejně, domácky – směsí špinavého chodníku a toulavého života, kterého jsem se už tolik nebála.

Změnilo se něco mezi mnou a Tomášem? Ano, už jsme na sebe nekřičeli kvůli hloupostem. Bydlení je pořád boj a peněz nikdy není dost, ale večer, když je ticho a Fíkus chrčí ve spánku, cítím vděčnost i strach. Co bych byla bez něj – a co by byl on beze mě?

Zajímalo by mě, kdo z vás by kvůli věrnému psovi obrátil život naruby. Má cenu pro štěstí riskovat všechno, i když můžete přijít o domov?