Když žena chce: Příběh z Plzně o touze, zklamání a krádeži

„Tak co, Martine, dneska poslední jízda a jdeš domů?“ ozvalo se z vysílačky, když jsem v deset večer čekal na dalšího zákazníka na Americké třídě. Byl jsem unavený, ale ještě jsem chtěl vydělat pár stovek navíc. Do taxíku mi nasedla žena kolem čtyřicítky, elegantní, s tmavými vlasy a očima, které se mi zdály až příliš živé. „Dobrý večer, pane řidiči, prosím na Slovany,“ řekla a usmála se na mě způsobem, který mě trochu znejistil.

Cestou jsme si povídali. Jmenovala se Iveta. Prý pracuje v kanceláři, ale dnes měla těžký den a potřebovala si vyčistit hlavu. „Víte, Martine, někdy mám pocit, že mě nikdo neposlouchá. Že jsem pro všechny jen vzduch,“ povzdechla si a zadívala se z okna. Snažil jsem se ji rozveselit, ale brzy jsem pochopil, že tahle žena není jen smutná. Byla v ní touha po něčem víc, po dobrodružství, po blízkosti. Když jsme dojeli na místo, nechtěla vystoupit. „Nechcete se mnou ještě chvíli zůstat? Třeba si dát kávu? Nebo něco víc?“ Její ruka se dotkla mé. Ztuhl jsem. Mám ženu, dvě děti, a i když mě její zájem polichotil, věděl jsem, že tohle není cesta, kterou bych chtěl jít.

„Promiňte, Iveto, ale tohle nemůžu. Nejsem ten typ chlapa,“ řekl jsem tiše. Chvíli mlčela, pak se usmála, tentokrát smutně. „To je v pořádku. Ale mohl byste mě zítra zase svézt? Ve stejnou dobu?“ Souhlasil jsem, protože jsem nechtěl být hrubý, a ona vystoupila. Celou noc jsem přemýšlel, jestli jsem udělal dobře, že jsem ji odmítl, nebo jestli jsem měl být přímější.

Druhý den jsem ji opravdu vyzvedl. Byla jiná, nervózní, ale zároveň jakoby odhodlaná. „Martine, dneska bych chtěla někam dál. Třeba na Radyni. Potřebuju na chvíli zmizet z města.“ Souhlasil jsem, i když mi to bylo divné. Cestou jsme moc nemluvili. Když jsme dorazili na parkoviště pod hradem, řekla: „Počkáte tu na mě? Jen si potřebuju vyčistit hlavu.“

Najednou jsem ucítil, že musím na toaletu. Omluvil jsem se a nechal ji v autě. Když jsem se vrátil, auto bylo pryč. Zůstal jsem stát na parkovišti jako opařený. Mobil, peněženka, všechno bylo v autě. Nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Zavolal jsem policii z nedaleké restaurace. „Pane, popište nám pachatelku,“ řekl mi policista, když přijeli. „Byla to Iveta. Vypadala jako někdo, kdo potřebuje pomoc, ne jako zlodějka.“

Policie ji našla ještě ten večer, jak se snažila auto prodat na okraji města. Když jsem ji viděl na stanici, dívala se na mě s podivným úsměvem. „Martine, já vás opravdu chtěla. Ale když jste mě odmítl, musela jsem si vzít aspoň něco jiného. Možná jsem doufala, že vás tím zaujmu. Nebo že mě konečně někdo uvidí.“ Policisté jen kroutili hlavou. „Tohle není o lásce, paní. Tohle je krádež.“

Doma jsem pak dlouho seděl v kuchyni a přemýšlel, kde se v lidech bere taková prázdnota, že ji musí zaplňovat cizími věcmi nebo nečekanými činy. Moje žena mi položila ruku na rameno. „Martine, jsi v pořádku?“ Přikývl jsem, ale v hlavě mi zněla Ivetina slova. Možná jsme všichni někdy neviditelní a zoufale toužíme, aby nás někdo konečně uviděl. Ale kde je hranice mezi touhou po blízkosti a tím, že překročíme všechny meze?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec poznat, kdy je člověk upřímný a kdy jen hraje svou hru?