Pes, který rozbil mé hradby: Jak mi Max změnil život po rozvodu

Max poprvé zakňučel u dveří, když jsem se vracela z noční směny v nemocnici, unavená a promoklá. Ležel tam, třásl se zimou a z jeho zadní packy pomalu kapala krev na rohožku vedle schránky. Ve tmě sídliště na Žižkově mi hlavou bleskla myšlenka – co když je vzteklý, co když mi někdo hodil psa přede dveře schválně? V tu chvíli jsem ale nestihla ani zamknout, protože za mnou někdo zavolal z protějšího bytu a já ucítila první závan nervozity.

Po rozvodu s Tomášem jsem žila ve dvoupokojovém bytě sama. Všechno vonělo prázdnotou a trochou vlhkosti, co se drží ve starých panelácích, když dlouho nikdo nevětrá. Tehdy jsem přišla o chuť mluvit s lidmi i sama se sebou. Max byl první, kdo mě donutil otevřít dveře a převzít zodpovědnost, protože jinak by tu noc nepřežil. Zavolala jsem na něj: „Pojď, kluku,” a byla překvapená, jak potichu dýchá, skoro jako by se bál i nadechnout.

První noc jsme strávili na zemi v předsíni. Jeho srst páchla hlínou a mokrými novinami. Když jsem mu čistila ránu peroxidem, sykl bolestí a schoulil se mi do klína, jako by věděl, že mi může věřit. Po pár minutách jsem cítila, jak se mi ruce třesou nejen únavou, ale i strachem, že to nezvládnu. Veterinářka v nedaleké nonstop klinice si za šití účtovala víc, než jsem měla v peněžence. Zbytek jsem musela zaplatit až o výplatě a podepsat doklad, že nejsem notorický dlužník. Max celou dobu dýchal těžce, ale když jsme čekali na tramvaj na Olšanské, položil mi hlavu do dlaně. Jeho dech byl teplý a páchl železem, ale v tu chvíli jsem poprvé po měsících ucítila, že nejsem sama.

S Maxem přišla i první změna. Musela jsem přeorganizovat směny – denní místo nočních, abych ho mohla venčit. Kolegyně Eva nechápala, proč kvůli „obyčejnému psovi z ulice” měním zaběhaný řád. Spíš než soucit v ní převládalo mrzuté podráždění, že si zaměňujeme služby. Ta změna mě finančně bolela, protože noční byly lépe placené a s energiemi v zimě stouply i náklady. Ale Max každé ráno vrtěl ocasem, olizoval mi ruku a jeho tlapky ráno studily stejně jako dlažba v kuchyni, na kterou jsem si zvykla usazovat kafe. V jeho přítomnosti se vytrácely nejhorší úzkosti, které jsem po nocích zažívala, když jsem zůstala sama s tichým bytem.

Druhé rozhodnutí přišlo v únoru. V domě začali řešit, že psi v bytech dělají nepořádek a že „některé sousedky” chodí z výtahu s chlupy na kabátech. Paní Štěpánková z pátého poschodí mi řekla rovnou do očí, že „osamělé ženské si pořizují psy místo chlapů, aby měly komu nadávat”. Nejradši bych jí vmetla do tváře vlastní samotu i její, ale místo toho jsem začala hledat nový pronájem, kde by pes nevadil. Přestěhovali jsme se do menšího bytu na Vinohradech. Měsíc jsem žila v krabicích a Maxovi trvalo, než si zvykl na parketové podlahy, na kterých mu podkluzovaly tlapky. Ale vzduch tu voněl jinak – po chlebu z pekárny pod námi a po dešti, který v létě stékal po fasádě.

Max mi pomalu rozbil hradby, které jsem vystavěla mezi sebou a světem po rozvodu. Začala jsem s ním chodit každý den do Riegrových sadů. Jeden večer, když foukal ostrý vítr a z nebe padal drobný déšť, jsem potkala souseda Martina. Měl taky psa, starého retrívra. Zpočátku jsme spolu mluvili jen o psech, ale časem se naše rozhovory protáhly. Max se vždycky vracel z procházky špinavý, s tlapami, které voněly po trávě a zemi. Když doma usnul, slyšela jsem jeho měkké oddechování a občasné zaštěkání ve snu. Najednou jsem měla důvod vstát – pro něj i pro sebe.

Pak přišel jarní zápal plic. Max z ničeho nic přestal jíst, dýchal zrychleně, jeho horký jazyk byl suchý. Znovu jsem si půjčila peníze od mámy, protože tentokrát byla léčba drahá a pojišťovna mi jasně řekla, že na „křížence z ulice” se jejich balíčky nevztahují. Celé dny jsem seděla u jeho pelíšku, hladila ho mezi ušima, cítila pomalé bušení jeho srdce pod dlaní. Byla jsem naštvaná na svět, na jeho křivdy i na vlastní slabost, že jsem si ho pustila tak blízko. Dny plynuly v mlze a já se bála, že přijdu i o něj.

Max přežil, ale už nikdy nebyl tak živý jako předtím. Naučil mě, že ztráta je každodenní věc a že i láska se může proměnit v péči a trpělivost. Martín mi pomáhal, když jsem musela do práce, a Max si na něj zvykl. Máma, která mě kdysi kvůli rozvodu odsoudila, mi přinesla vývar pro Maxe, když byl nejhůř. Náš vztah se tím změnil – pomalu, bez velkých slov. Jen prostě začala znovu chodit na návštěvy.

Dnes už vím, že Max mi zachránil víc než jen samotu. Donutil mě vystoupit z ulity, najít si nové místo v životě a postavit se za někoho jiného. I když mě jeho stáří občas bolí víc než vlastní kolena, nelituju ani jediného rozhodnutí, která jsem kvůli němu udělala.

Co pro vás znamená věrnost – a kde je hranice mezi odpovědností a strachem pustit si někoho k tělu?