Když se do jedné garsonky vejde příliš mnoho snů: Příběh o manželství, které dusí minulost

„To nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak jeho dcera Tereza v telefonu říká: „Tati, já už to u mámy nevydržím. Potřebuju být chvíli s tebou.“ Stála jsem v kuchyňském koutě naší garsonky v Holešovicích, v ruce hrnek s vlažným čajem, a cítila, jak se mi třesou prsty. Honza se na mě podíval tím svým provinilým pohledem, který jsem už znala. „Jani, ona to teď má těžké. Je jí sedmnáct, hádá se s mámou, nemá kam jít. Co mám dělat?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý život smrskl do těch třiceti metrů čtverečních, kde jsme poslední dva roky žili. Když jsem si Honzu brala, věděla jsem, že má za sebou rozvod a dospívající dceru. Ale nikdy mě nenapadlo, že se jeho minulost takhle vtlačí do našeho malého prostoru, kde už teď sotva dýcháme. „A co já?“ vyklouzlo mi tiše. „Kam se vejdu já?“

Honza se na mě díval, jako by mě poprvé v životě nepoznával. „Jani, to přece zvládneme. Je to jen na chvíli. Tereza potřebuje pomoc.“

Jenže já jsem věděla, že v našem bytě není místo ani pro další postel, natož pro další život. Už teď jsme si lezli na nervy, hádali se kvůli špinavým hrnkům, ponožkám na zemi, nedostatku soukromí. A teď sem má přijít ještě jeho dcera, která mě nikdy nepřijala. Vždycky jsem pro ni byla ta, co rozbila její rodinu, i když jsem Honzu poznala až po jeho rozvodu.

Sedla jsem si na postel, která byla zároveň gaučem, a snažila se popadnout dech. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme s Honzou plánovali, že si najdeme větší byt, že začneme znovu. Ale nikdy na to nebyly peníze. Honza platil alimenty, já měla jen poloviční úvazek v knihovně. Všechno bylo vždycky „až“. Až bude lepší práce, až Tereza odmatruje, až se něco změní. Jenže teď se všechno měnilo, jen ne tak, jak jsem si přála.

„Jani, prosím tě, aspoň na pár týdnů. Tereza je zoufalá. Já… já bych byl rád, kdybys jí pomohla. Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je důležitá.“

Zasmála jsem se hořce. „Rodina? Honzo, já jsem tvoje žena, ale nikdy jsem nebyla součástí vaší rodiny. Tvoje dcera mě nesnáší. A teď tu máme žít tři v jedné místnosti? Kde budu mít aspoň kousek klidu?“

Honza mlčel. Věděla jsem, že mě chápe, ale zároveň že mě nikdy nepostaví na první místo. Tereza byla jeho krev, jeho minulost, jeho vina. Já byla jen někdo, kdo přišel pozdě.

Dny ubíhaly a napětí v bytě by se dalo krájet. Tereza přijela s jedním kufrem a výrazem, který říkal všechno: „Jsem tu, protože musím, ne protože chci.“ První večer jsme se snažili být milí. Honza vařil špagety, já jsem se ptala na školu. Tereza odpovídala jednoslovně, oči zabořené do mobilu. Když jsem jí nabídla deku na spaní, jen kývla a rozložila si matraci na zemi vedle naší postele.

V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem, jak Tereza potichu pláče. Honza vstal a šel za ní. Slyšela jsem jejich šepot, jeho uklidňující slova. „Neboj, Teri, všechno bude dobrý. Máš mě.“ A já? Já jsem ležela na zádech, zírala do stropu a cítila, jak se mezi mnou a Honzou zvedá neviditelná zeď.

Další dny byly horší. Tereza byla protivná, hádala se s Honzou kvůli maličkostem, mě ignorovala. Všude byl nepořádek, v koupelně vlasy, v kuchyni špinavé nádobí. Neměla jsem kam utéct. Když jsem přišla z práce, chtěla jsem si aspoň na chvíli sednout a číst, ale v bytě byl hluk, televize, hádky. Honza se snažil být prostředníkem, ale bylo vidět, že je vyčerpaný. Jednou večer, když Tereza odešla za kamarádkou, jsem se na něj obrátila: „Tohle není život, Honzo. Tohle je přežívání. Já už nemůžu.“

Honza se na mě podíval unaveně. „Co chceš, abych dělal? Vyhodil ji? Je to moje dcera.“

„Nechci, abys ji vyhodil. Ale chci, abys myslel i na mě. Já jsem tady taky. Tohle je i můj domov.“

„Já vím, Jani. Ale teď to prostě musíme zvládnout. Prosím tě, vydrž to. Kvůli mně.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „A kdo vydrží kvůli mně?“

Začala jsem chodit domů později. Zůstávala jsem v knihovně přesčas, jen abych nemusela být v tom dusnu. Jednou jsem se vrátila a slyšela, jak se Tereza s Honzou hádají. „Proč jsi s ní vůbec? Stejně tě nikdy nebude mít ráda. Jsi pro ni jen náhradník!“ křičela Tereza. Honza jí odpovídal tiše, ale já slyšela každé slovo. „Jani je moje žena. Snaž se ji aspoň respektovat.“

Tereza práskla dveřmi a odešla. Honza si sedl na postel a schoval hlavu do dlaní. Sedla jsem si vedle něj. „Tohle nemá řešení, viď?“

„Já nevím, Jani. Nechci tě ztratit. Ale nemůžu ztratit ani Terezu.“

Mlčeli jsme. Venku začalo pršet, kapky bubnovaly na parapet. Přemýšlela jsem, jestli je vůbec možné, aby se do jednoho malého bytu vešlo tolik bolesti, tolik nenaplněných snů. Vždycky jsem chtěla rodinu, domov, klid. Ale místo toho jsem dostala boj o každý centimetr prostoru, o každé slovo, o každou pozornost.

Jednoho večera jsem se rozhodla. Sedla jsem si k Honzovi, když Tereza nebyla doma. „Honzo, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju prostor. Potřebuju vědět, že jsem pro tebe důležitá. Jinak odejdu.“

Honza mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tě miluju, Jani. Ale nevím, jak to udělat, aby byli všichni šťastní.“

„Možná to nejde. Možná někdy prostě musíme něco pustit, abychom mohli dýchat.“

Druhý den jsem si sbalila pár věcí a odešla k sestře na Žižkov. Honza mi psal, volal, prosil mě, ať se vrátím. Ale já jsem věděla, že dokud se něco nezmění, nemůžu žít v tom stínu minulosti, v tom stísněném prostoru, kde není místo pro moje sny.

Sedím teď u okna v sestřině bytě a dívám se na Prahu. Přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Může vůbec někdy v jedné garsonce žít tolik snů, tolik bolestí, tolik nadějí? Nebo je někdy lepší odejít, i když to bolí? Co byste udělali vy na mém místě?