Jedna fenka, dvě generace a malý panelákový zázrak: Jak mi psí dýchání změnilo rodinu

Uslyším tupé bouchnutí a v kuchyni se rozletí sklenička. Bára, naše krátkosrstá hnědá fenka se strakatými tlapkami, ztuhne u dveří balkonu a upřeně zírá do tmy. Z druhé strany slyším hlasité zvonění našeho souseda, který nadává kvůli štěkotu. Manžel je v práci, já zůstala zase sama s účtem za elektřinu a přerostlou odpovědností, kterou jsem si nikdy nevybrala.

Když nám Lence volali z útulku, že má na starosti umístit „starší, klidnou fenku, co potřebuje nový domov”, měla jsem chuť telefon položit. Jenže moje máma by mi nikdy neodpustila, že jsme fenku nechali v zimě osudu, a manžel tvrdil, že „psa potřebuje hlavně dítě”. Takže jsme si Báru přinesli v prosinci, mezi krabicemi a krutým severákem, který přes škvíry v okně šlehal až do kuchyně.

Zpočátku jsem ji nesnášela. Smrděla uleželým pachem kotce, i když jsme ji třikrát myli šampónem z Lidlu. Všude se táhla stopa jejího dechu, trochu jako když se smíchá stará vata a mokrá hlína. I když byla útulná, k ničemu se neměla, ležela pod stolem, jen její ocas občas ťukal do linolea. Já jsem se prala s poplatky za plyn a s manželem, který mě čím dál víc nechával v těchto starostech samotnou.

První zlom přišel, když mi jednoho dne zavolali ze školky, že náš Adam má horečku. Nešlo sehnat nikoho na hlídání, musela jsem nechat práci v Tescu o dvě hodiny dřív. Když jsem se vrátila domů, Adam plakal a fenka se tiskla k němu, nosem ho jemně dráždila na tváři. V tu chvíli mě napadlo, že aspoň ona necítí lítost ani výčitky, prostě je. Byla to ona, kdo Adama uklidnil, když já už neměla sílu.

Jednou jsem si všimla, že pokaždé, když jdu k oknu, aby mi nevyskočila náhodou na balkon, začne těžce dýchat – krátké, přerývané dechy, které v noci zněly v panelovém tichu až nepříjemně lidsky. Cítila jsem její teplo, když jsem si přisedla; někdy se mi zdálo, že její tělo je jediný radiátor, který v našem bytě vůbec funguje.

Jednoho večera, když jsme s manželem zase řešili, proč jeho rodiče nemůžou „přihodit aspoň na zálohu za byt”, fenka začala vytrvale škrábat na dveře. Myslela jsem, že chce ven, ale místo toho se rozštěkala na schodišti a přilákala sousedku z vedlejšího bytu. „Vy tu máte psa?” ptala se podrážděně. „To musíte platit vyšší zálohu do fondu oprav, jinak vás nahlásím družstvu!” Do té chvíle jsme Báru schovávali, protože v domě jsou psi na černo. Sousedka nám však dala na výběr: buď ji přihlásíme, nebo bude skandál. Tak jsem poprvé musela udělat rozhodnutí, které nebylo vratné: šla jsem fenku oficiálně přihlásit – a dostala jsem od družstva pokutu, kterou jsme ten měsíc platili místo čerstvého ovoce a lepšího masa.

Když pak v březnu Bára onemocněla kašlem, potřebovali jsme veterináře. Nejbližší klinika byla na druhém konci Prahy. S Adamem v náručí a fenou v přepravce jsme jeli tramvají číslo 22 přes celé město. Pach dezinfekce v čekárně se mísil s jejím nervózním dechem, který mi hřál stehna. Poprvé mě napadlo: kolik ještě takových měsíců zvládneme? Když nám veterinář oznámil, že léčení bude stát skoro tři tisíce, rozhodli jsme se zrušit plánovaný víkend u babičky na Vysočině a prodat starý mobil, abychom mohli platit léky.

Bára se pomalu zotavovala a já jsem si začala všímat, že Adam se díky ní otevřel. Najednou měl komu vyprávět školkové příběhy, začal se přátelit s klukem odnaproti, protože „oba máme psa”. Dokonce i manžel, když přišel domů vyčerpaný, si občas sedl na zem, položil Barce ruku přes hrudník a tiše čekal, až se její dech ustálí do klidného, hlubokého rytmu. Byly dny, kdy jsem jim tu blízkost záviděla. Já s Bárou totiž pořád zápasila – kvůli vlasům v polévce, zničené dece i finanční tísni, kterou přinesla.

Pak, na jaře, Adam na hřišti upadl a rozřízl si koleno o ostrý kámen. Bára se k němu vrhla dřív než já, olizovala mu krev z nohy, a i když jsem na ni v první chvíli křičela, že ho ještě víc ušpiní, ve skutečnosti jsem byla vděčná za její zuřivou péči. Když jsme pak seděli doma, ona tiskla svůj čenich k Adamově stehnu a já konečně pochopila, že i když jsme na všechno sami, nejsme úplně ztracení.

Celou dobu jsem neměla odvahu zavolat manželovým rodičům. Bála jsem se jejich posměšků a výčitek, že „peníze nepadnou z nebe”. Ale jednou, když jsem viděla, že Bára zase funí a nemůže pořádně dýchat, vzala jsem mobil a zavolala tchyni. Nepoprosila jsem o peníze, ale požádala jsem ji, ať přijde podívat se na Adama a Báru. K mému překvapení dorazila už ten večer. Poprvé mi řekla „děkuju, že se o ně staráš”. Nezměnilo to naši situaci – peníze ani byt jsme nedostali, ale bylo to první lidské gesto po letech.

Minulý týden jsem si všimla, že Bára už tolik neběhá. Její srst voněla podivně nakysle, jako když se v panelákovém sklepě rozleje staré víno. Věděla jsem, že stárne, a poprvé jsem ji pohladila bez odporu – její tělo bylo teplé a měkké, a já jsem pocítila strach, že ji ztratíme.

Tři rozhodnutí, která jsem kvůli ní udělala – přijala jsem ji, riskla pokutu a prodala vzpomínky ve formě starého mobilu – už vrátit nejde. Přesto poprvé za dlouhou dobu necítím jen vinu a bezmoc. Možná jsem se díky psímu dechu naučila být zase trochu víc člověkem.

Někdy si říkám: zaslouží si pes všechnu tu námahu, když člověk sám nevěří, že změnit něco jde? Co byste na mém místě udělali vy, kdyby vás pes donutil vstát z gauče a konečně žít, i když to bolí?