Moje děti nejsou méněcenné – boj o spravedlnost v rodině

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, že Honzík, syn mého bratra, pojede s tebou k moři, ale moje Klárka a Tomášek zůstanou doma. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušila krev. Máma se na mě podívala tím svým známým pohledem, který jsem znala už od dětství – pohledem, který říkal: 'Ty jsi ta, co pořád něco řeší.’

„Magdo, vždyť víš, že Honzík je ještě malý a potřebuje změnit prostředí. Klárka je už velká, ta to zvládne. A Tomášek… no, ten je stejně pořád s kamarády,“ mávla rukou, jako by šlo o nějakou samozřejmost. Ale když mi pak mezi řečí oznámila, že bych měla přispět na Honzíkův pobyt, protože 'všichni v rodině by měli přispět’, cítila jsem, jak se mi v hrudi rozlévá horko vzteku a ponížení.

Seděla jsem pak večer v obýváku, děti už spaly a já se dívala na staré fotky. Na žádné z nich nebyla máma s mými dětmi tak šťastná, jako když byla s Honzíkem. Vzpomněla jsem si, jak mi jednou řekla: „Víš, Magdo, Honzík je takový hodný, nikdy neodmlouvá, je to radost.“ A já? Já jsem byla ta, která vždycky všechno zkazila, která byla moc citlivá, moc hlučná, moc všechno. A teď to samé zažívají i moje děti.

Druhý den jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Zavolala jsem bratrovi. „Petře, víš o tom, že máma bere Honzíka k moři a po mně chce peníze na jeho pobyt?“

Chvíli bylo ticho. „No, ona říkala, že je to pro všechny, že se to rozpočítá. Ale Magdo, vždyť ty přece víš, jak to s mámou je. Ona má Honzíka prostě nejradši, s tím nic neuděláš.“

„A proč bych měla platit za něco, čeho se moje děti ani nezúčastní?“ zvedl se mi hlas. „To je fér?“

„Hele, nech to být, nestojí to za to. Máma je prostě taková. Nechci se hádat.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř. Všichni kolem mě byli smíření s tím, že máma má své oblíbence, že je to normální. Ale já už to nechtěla přijmout. Večer jsem seděla s manželem Martinem na balkoně a vyprávěla mu, co se stalo.

„Víš, Magdi, já tě chápu. Ale jestli chceš, aby tě máma brala vážně, musíš jí to říct naplno. Jinak se nic nezmění,“ řekl a pohladil mě po ruce.

Dlouho jsem přemýšlela, jak to mámě říct. Nakonec jsem jí zavolala. „Mami, potřebuju s tebou mluvit. O tom moři a o penězích.“

„No, co je zase?“ ozvalo se otráveně.

„Nelíbí se mi, že bereš jen Honzíka a po mně chceš peníze. Klárka byla celý rok nemocná, Tomášek měl těžké období ve škole. Myslíš, že si nezaslouží taky trochu radosti? Proč je bereš jako samozřejmost?“

„Magdo, já už nemám sílu na tvoje výčitky. Vždyť víš, že mám všechny ráda. Ale Honzík je prostě jiný, potřebuje mě víc. A peníze… to je přece rodinná věc.“

„Ale není to spravedlivé! Moje děti nejsou méněcenné! Proč je pořád přehlížíš?“

Máma mlčela. Pak jen suše řekla: „Tak když nechceš přispět, tak nemusíš. Ale nemysli si, že tím něco změníš.“

Zavěsila. Seděla jsem v kuchyni a slzy mi tekly po tváři. Děti přišly a ptaly se, proč pláču. „To nic, zlatíčka, jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Ale v hlavě mi to pořád šrotovalo. Proč je v naší rodině pořád někdo víc a někdo míň?

Další dny byly napjaté. Máma mi nevolala, bratr se mi vyhýbal. Klárka se mě jednou zeptala: „Mami, proč babička bere jen Honzíka k moři? Já bych taky chtěla jet.“

Objala jsem ji a cítila, jak se mi láme hlas. „Nevím, lásko. Ale slibuju, že příští rok pojedeme všichni spolu. A bude nám dobře, i když to nebude s babičkou.“

Začala jsem přemýšlet, jak to změnit. Mluvila jsem s kamarádkami v práci, některé zažily něco podobného. „Víš, Magdo, moje máma taky vždycky nadržovala sestře. Nakonec jsem se s ní přestala vídat. Ale bolí to dodnes,“ svěřila se mi Jana.

„A co když to nikdy neskončí? Co když moje děti budou celý život cítit, že jsou pro babičku méně?“ ptala jsem se sama sebe.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to řeknu i dětem. „Klárko, Tomášku, babička má někdy zvláštní představy o tom, kdo co potřebuje. Ale vy jste pro mě ti nejdůležitější na světě. A nikdy nedovolím, aby vás někdo přehlížel.“

Děti mě objaly a já cítila, že aspoň pro ně musím být silná. Začala jsem plánovat malý výlet na Šumavu. Sbalili jsme batohy, vzali kola a vyrazili. Bylo nám spolu krásně. Smáli jsme se, zpívali, večer jsme opékali buřty. Děti mi řekly: „Mami, tohle je lepší než moře.“

Když jsme se vrátili, máma mi poslala zprávu: „Doufám, že jste si to užili. Honzík byl moc hodný.“ Odpověděla jsem jen: „My taky.“

Možná se máma nikdy nezmění. Možná bude Honzík vždycky její oblíbenec. Ale já už vím, že nemusím mlčet. Že mám právo bojovat za své děti a za sebe. A že rodina není o tom, kdo komu co dá, ale o tom, jak se k sobě chováme.

Někdy si ale v noci lehnu a přemýšlím: Proč je tak těžké být spravedlivý i v rodině? A proč ti, co by měli držet pohromadě, si nejvíc ubližují? Co byste udělali vy na mém místě?