Rozdělená rodina: Synova volba a vnoučata, která nedokážu přijmout

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v jeho předsíni, zatímco jeho žena Lucie v kuchyni krájela jablka pro děti. Můj hlas se třásl, i když jsem se snažila působit klidně. Tomáš se na mě podíval s tím svým klidným, až příliš dospělým pohledem, který jsem na něm nikdy neměla ráda. „Mami, vždyť jsem ti to říkal. Lucie má syna, Davida. Je to součást mého života. A teď už i tvého.“

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. V hlavě mi hučelo. Vždycky jsem si představovala, jak budu jednou babičkou, jak budu rozmazlovat vnoučata, péct jim bábovku a číst pohádky. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že to bude takhle. Že budu muset přijmout dítě, které není z naší krve, které mi připomíná někoho cizího, někoho, kdo do naší rodiny nepatří. A přesto tu byl – David, šestiletý kluk s velkýma očima, který mi říkal „babi“, i když jsem se při tom slově vždycky trochu zachvěla.

„Mami, pojď si sednout,“ zavolala Lucie z kuchyně. Snažila se být milá, ale já v jejím hlase cítila napětí. Věděla, že ji nikdy úplně nepřijmu. Ne po tom, co Tomáš opustil svou první lásku, Markétu, kvůli ní. Markéta byla jako dcera, kterou jsem nikdy neměla. A teď tu byla Lucie, s dítětem, které mi připomínalo všechno, co jsem ztratila.

Posadila jsem se ke stolu, kde už seděl David a maloval si pastelkou. Vedle něj seděla malá Anička, moje vnučka, Tomášova a Luciina dcera. Anička byla moje krev, moje radost. Když se na mě podívala a usmála se, cítila jsem, jak se mi srdce rozlévá láskou. Ale když se na mě podíval David, cítila jsem jen rozpaky a vinu.

„Babi, nakreslil jsem tě,“ řekl David a podal mi papír. Byla jsem na něm já, s velkým úsměvem a srdíčkem na svetru. „Děkuju, Davide,“ řekla jsem a snažila se usmát. Ale v očích mě pálily slzy. Proč to nejde? Proč ho nemůžu mít ráda stejně jako Aničku?

Tomáš si toho všiml. „Mami, vím, že je to pro tebe těžké. Ale David je součást naší rodiny. Prosím, zkus to.“

Vzpomněla jsem si na rozhovor s mojí sestrou Janou. „Jano, já to prostě nedokážu. S Aničkou je to jiné, je to moje vnučka. Ale David… já nevím, jak se k němu chovat.“ Jana mě pohladila po ruce. „Vím, že je to těžké. Ale Tomáš tě potřebuje. A David taky. Zkus mu dát šanci.“

Jenže jak? Když jsme byli na rodinné oslavě, všichni se smáli, hráli si s dětmi, ale já jsem pořád sledovala Davida. Každý jeho pohyb, každé slovo. Hledala jsem něco, co by mi ho přiblížilo, ale místo toho jsem v něm viděla jen cizího kluka. A Tomáš se na mě díval s výčitkou v očích.

Jednou večer, když jsem hlídala děti, Anička usnula a David si ke mně sedl na gauč. „Babi, proč mě nemáš ráda?“ zeptal se tiše. Ztuhla jsem. „Davide, to není pravda…“ začala jsem, ale on mě přerušil. „Já to vidím. S Aničkou se směješ, mě jen pohladíš po hlavě. Já bych chtěl, abys mě měla ráda jako Aničku.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem ho objala. Poprvé. A cítila jsem, jak se mi v hrudi něco láme. „Davide, promiň. Já se snažím. Opravdu. Jen mi to někdy nejde.“

Když jsem to večer vyprávěla Tomášovi, rozplakal se. „Mami, já vím, že je to pro tebe těžké. Ale já Davida miluju. Je to můj syn, i když není z mé krve. Prosím, zkus ho přijmout. Kvůli mně.“

Doma jsem dlouho seděla v kuchyni a přemýšlela. Vzpomínala jsem na své dětství, na to, jak mě babička učila, že rodina je všechno. Ale co když rodina není jen krev? Co když je to i láska, kterou si musíme vybojovat?

Začala jsem se snažit. Brala jsem Davida na procházky, četla mu pohádky, pekla s ním perníčky. Bylo to těžké, někdy jsem měla pocit, že to dělám jen z povinnosti. Ale pomalu jsem si k němu hledala cestu. A on mi ji otevíral – svými otázkami, svým smíchem, svou důvěrou.

Jednou, když jsme byli na hřišti, přišel za mnou a pevně mě objal. „Babi, mám tě rád.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem na správné cestě. Možná nikdy nebudu jeho skutečná babička, ale můžu být někdo, kdo ho má rád. A to je možná víc, než jsem si kdy dokázala představit.

Ale pořád mě trápí otázka: Dokážu někdy milovat Davida stejně jako Aničku? Nebo je krev silnější než láska, kterou si musíme zasloužit? Co byste udělali vy na mém místě?