Když můj manžel dal všechno mé vaření své matce – bouře v české kuchyni

„Kde jsou všechny ty krabičky s jídlem?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem v pondělí večer otevřela lednici. Ještě včera jsem tam měla tři plné nádoby svíčkové, guláš a dokonce i domácí buchty, které jsem pekla s láskou celý víkend. Všechno bylo pryč. Srdce mi začalo bušit rychleji, v hlavě mi vířily myšlenky. V tu chvíli jsem uslyšela klíč v zámku – Honza se vracel z práce.

„Honzo, prosím tě, nevíš, kam zmizelo všechno to jídlo?“ zeptala jsem se hned mezi dveřmi, snažíc se, aby můj hlas zněl klidně, i když jsem v sobě cítila narůstající napětí. Honza se na mě podíval, chvíli mlčel a pak sklopil oči. „Víš, mamka říkala, že je teď nějaká unavená a že nestíhá vařit… Tak jsem jí to vzal. Myslel jsem, že jí to pomůže.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vrazil nůž do zad. „A to jsi mi nemohl aspoň říct? Vždyť jsem to vařila pro nás, na celý týden! Myslíš, že mám čas a energii vařit každý den znovu?“ hlas se mi třásl, ale snažila jsem se neplakat. Honza se začal vymlouvat: „Nechtěl jsem tě rozčilovat. Myslel jsem, že to pochopíš. Vždyť je to moje máma…“

„A já jsem kdo? Jen služka, co vaří a uklízí? Proč jsi mi to aspoň neřekl? Proč jsi mě obešel?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není poprvé, co Honza upřednostnil svou matku přede mnou. Vždycky, když něco potřebovala, byl ochotný udělat cokoliv, i kdyby to znamenalo, že mě tím zraní. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem musela ustoupit, protože „maminka by si to přála jinak“. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem cítila, že už nemůžu dál mlčet.

Celý večer jsme spolu nemluvili. Honza se zavřel v pracovně, já seděla v kuchyni a dívala se na prázdnou lednici. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak neviditelná, že si nikdo nevšimne mé práce, mého úsilí, mé lásky, kterou do vaření dávám. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která mi vždycky říkala: „Nenech se nikdy zatlačit do kouta, Haničko. Musíš si stát za svým.“

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to nenechám být. Honza seděl u stolu, pil kávu a tvářil se, jako by se nic nestalo. „Honzo, musíme si promluvit. Tohle už dál nejde. Nemůžeš mě pořád obcházet a rozhodovat za mě. Nejsem tvoje máma, jsem tvoje žena. A chci, abys mě respektoval.“

Chvíli bylo ticho. Pak Honza povzdechl: „Já vím, že jsem to přehnal. Ale mamka je teď sama, táta jí umřel a já mám pocit, že jí musím pomáhat.“

„To chápu, ale nemůžeš pomáhat jí na úkor mě. Já tu taky jsem. A taky potřebuju, abys stál za mnou. Proč jsi mi to aspoň neřekl? Proč jsi mi nedal možnost rozhodnout se sama?“

Honza mlčel. Viděla jsem, že neví, co říct. V tu chvíli zazvonil telefon – byla to jeho matka, paní Novotná. Honza zvedl telefon a já slyšela, jak jí říká: „Mami, příště ti zavolám, než něco přinesu. Hanka z toho nebyla moc nadšená.“

Po telefonu jsem slyšela její hlas: „Ale Honzíku, vždyť Hanka je šikovná, ta zvládne uvařit znovu. Já bych to stejně nejedla, kdybych věděla, že to bylo pro vás…“

V tu chvíli jsem se rozbrečela. Ne proto, že bych litovala jídla, ale proto, že jsem si uvědomila, jak málo mě v téhle rodině někdo bere vážně. Byla jsem jen někdo, kdo „zvládne všechno znovu“.

Rozhodla jsem se, že to změním. Ten večer jsem si sedla k Honzovi a řekla mu: „Chci, abys věděl, že mě to opravdu zranilo. Nejde o to jídlo, ale o to, jak se mnou jednáš. Potřebuju, abys mě respektoval a abys mi dal najevo, že jsem pro tebe důležitá. Jestli to tak nebude, nevím, jestli spolu můžeme dál být.“

Honza byl v šoku. Myslím, že poprvé pochopil, že to není jen o jeho matce, ale o nás dvou. Slíbil mi, že se to už nestane, že se mnou bude mluvit o všem, co se týká naší domácnosti. Ale já jsem věděla, že to nebude jednoduché. Věděla jsem, že vztah s tchyní bude vždycky komplikovaný, že Honza bude muset najít rovnováhu mezi svou rodinou a mnou.

Začala jsem si víc stát za svým. Když paní Novotná přišla na návštěvu, nabídla jsem jí kávu, ale už jsem se nenechala zatlačit do kouta. Když chtěla, abych jí upekla koláč „jako minule“, řekla jsem: „Ráda, ale jen když mi Honza pomůže.“

Postupně se naše vztahy začaly měnit. Honza se víc snažil, paní Novotná pochopila, že už nejsem ta tichá Hanka, která všechno snese. A já jsem se naučila říkat ne. Naučila jsem se, že moje práce má hodnotu, že mám právo na respekt a že nemusím být vždycky ta, která všechno zvládne sama.

Někdy si ale večer sednu do kuchyně, dívám se na prázdnou lednici a přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá to samé? Kolik z nás je pořád jen „ta, co všechno zvládne“? A kdy konečně začneme říkat dost? Co byste udělali vy na mém místě?