Moje kamarádka Nora vydržela u dědečka jen tři dny: Vždycky kritizovala ty, kdo si stěžovali na péči o staré

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Jak si někdo může stěžovat na to, že se musí postarat o vlastní babičku nebo dědu? Vždyť je to jen otázka ochoty a lásky!“ Nora seděla naproti mně v kavárně na náměstí, upíjela kávu a její hlas byl plný rozhořčení. Už poněkolikáté jsem poslouchala její tirádu na téma, jak jsou lidé sobečtí, když si stěžují na péči o staré rodiče. „Stačí úsměv, trochu trpělivosti a všechno jde,” prohlásila s jistotou, která mě vždycky trochu iritovala.

Jenže pak přišel ten telefonát. Norčina maminka musela nečekaně do nemocnice a nebylo, kdo by se postaral o dědečka. „Kláro, já to zvládnu, vždyť je to jen na pár dní,” řekla mi Nora, když jsme spolu stály před starým činžákem na Žižkově, kde její děda pan František bydlel. „Aspoň mu ukážu, že na něj rodina nezapomněla.”

První den byl ještě plný optimismu. Nora mi večer psala zprávy: „Děda je sice trochu mrzutý, ale udělala jsem mu bramboračku a povídali jsme si o jeho mládí. Je to vlastně fajn.”

Druhý den už byl tón jiný. „Kláro, děda v noci pořád chodil na záchod a já skoro nespala. Ráno jsem mu musela pomáhat s hygienou a on se na mě zlobil, že jsem mu rozbila jeho oblíbený hrnek. Pak se rozplakal, že už nic nezvládne sám. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byla vyčerpaná.”

Třetí den mi volala už v slzách. „Kláro, já už nemůžu. Děda se dneska ráno počůral a já ho musela převlékat. Křičel na mě, že jsem neschopná, a pak se rozplakal. Já jsem taky brečela. Neměla jsem sílu mu ani uvařit oběd. Celý den jsem jen uklízela, prala a snažila se ho uklidnit. A když jsem si na chvíli sedla, začal zvonit telefon, že potřebuje na záchod.”

Večer jsem za ní přišla. Nora seděla na pohovce, oči zarudlé, ruce se jí třásly. „Já jsem to podcenila, Kláro. Myslela jsem, že to bude jednoduché. Ale je to strašně těžké. Děda je pořád smutný, někdy i zlý. A já se cítím jako nejhorší člověk na světě, protože mám chuť utéct.”

Sedly jsme si spolu ke stolu, kde ležely dědovy léky, rozpisy a seznamy, co všechno musí udělat. „Víš, já jsem vždycky říkala, že stačí láska a trpělivost. Ale nikdo mi neřekl, jak moc je to vyčerpávající. Jak těžké je dívat se na někoho, koho máš rád, jak se mění v někoho úplně jiného. Děda byl vždycky silný, vtipný, a teď… je jako dítě. A já nevím, jak mu pomoct.”

Nora vydržela tři dny. Pak zavolala tetě, aby ji vystřídala. „Nezvládám to, teti. Potřebuju si odpočinout. Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale je to nad moje síly.” Teta přijela a Nora se vrátila domů, kde se zhroutila na gauč a několik hodin jen plakala.

Další týden jsme se znovu sešly v kavárně. Nora byla jiná. „Kláro, já už nikdy nikoho nebudu soudit. Nevěděla jsem, jaké to je, dokud jsem to sama nezažila. Teď chápu, proč si lidé stěžují. Není to o tom, že by neměli rádi své blízké. Je to o tom, že někdy už prostě nemají sílu.”

Vzpomněla jsem si na všechny ty rozhovory, kdy Nora kritizovala sousedku, která dala svou maminku do domova důchodců. „Teď bych jí šla pomoct,” řekla tiše. „A omluvila bych se jí.”

Nora začala chodit na setkání pečujících, kde si lidé vyměňují zkušenosti a podporují se. „Je to úleva vědět, že v tom nejsem sama. A že je v pořádku říct, že už nemůžu.”

Když jsme se loučily, Nora se na mě zadívala a řekla: „Víš, Kláro, někdy je láska i o tom přiznat si, že potřebujeme pomoc. Proč je v naší společnosti pořád tak těžké o tom mluvit? Kolik z nás si to musí prožít, než přestaneme soudit ostatní?”