Když mi do bytu vtrhl cizí pes a já zjistila, že potřebuju víc, než jsem si myslela

„Sára! Ne!“ vykřikla jsem, když jsem spatřila krev stékající po jejích packách a otevřené vstupní dveře od bytu. Ještě před chvílí jsem si myslela, že je zamčené, ale když jsem šla vynést smetí, ta toulavá fenka proklouzla dovnitř a v panice rozdrápala staré lino. Někde za rohem hrozil soused, že zavolá policii, protože už napodruhé štěkala a na chodbě zůstaly krvavé stopy.

Byla jsem půl roku po rozvodu, zbyla mi v Praze jen holá nájemní garsonka a dluhy z podělených účtů. O Sáře jsem nikdy nesnila, byla to černá kříženka, trochu do ovčáka, s bílou bradou a smutnýma očima. Spíše mi připomínala povaleče, co by radši ležel na gauči, než běhal po lese. Ale v tom okamžiku, když si sedla s krvavou tlapou a začala funět, jako by byla po běhu na Petřín, mi v hlavě cvaklo: nemůžu ji teď vyhodit.

Zavolala jsem do útulku, ale tam měli plno. „V Praze je to teď problém, paní, všude se teď psi odkládají,“ řekla mi otráveně operátorka. Nechala jsem Sáru u sebe, dočasně, říkala jsem si. Jenže už první noc, když jsem ji zabalila do staré deky, jsem ucítila, jak silně páchne mokrým psem a blátem. Přes ten těžký zápach se mi stejně do nosu dostala sladká vůně jejího teplého dechu, když se mi opřela o nohu a tiše vzdychla.

Další den jsem musela volat veterináře. V čekárně na Vinohradech bylo narváno, kolem samá panička s jorkšíry a já tam s tou nemytou kříženkou. Poplatek za ošetření rány mi málem roztrhl peněženku – a to jsem si myslela, že už mám po rozvodu dost starostí s účty za energie. Měla jsem vztek: na Sáru, na sebe, na bývalého, na to, že tohle není můj pes, ale už jsem za něj musela rozhodovat a platit.

Kvůli Sáře jsem musela změnit denní režim. Už žádné večery před televizí s vínem, ale venčení za deště po sídlišti, v zimním šeru mezi popelnicemi. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem ji táhla na vodítku a nadávala jí pod vousy, že mi pokazila svobodu. Ale pak přišel zlom: jedno sobotní ráno jsem za sídlištěm potkala svou dceru Janu, kterou jsem po rozvodu téměř neviděla. Přiběhla k nám její malá fenka a Sára k ní s nečekanou radostí. Chvíli jsme stáli v trapném tichu – a pak Jana začala Sáru hladit a říkala, že má hezké oči. To byl první lidský dotek, který jsem viděla mezi Janou a někým z rodiny za poslední roky.

Začaly jsme s Janou chodit venčit psy spolu. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila v ruce něčí dlaň, když mi podávala pamlsek, a v nose zůstával pach mokré trávy ze společného parku. Sára funěla, když jsme do kopce šlapaly na hřiště, její dech byl horký a těžký, a já si uvědomila, jak moc mi tyhle chvíle s někým chyběly.

Jenže pak přišla krize. Majitel bytu mi oznámil, že psi v domě nesmí. Hrozilo mi vystěhování, pokud Sáru neodvedu. Měla jsem na výběr: nechat ji odvést do útulku, nebo si hledat jiný, menší a dražší byt. Dlouhé noci jsem se převalovala v její blízkosti, cítila její teplo, když se ke mně tiskla pod peřinou, a přesto jsem měla chuť jí někdy zanadávat, že mi ničí život. Ale když jsem viděla, jak v noci škubne v tlapce, jak se jí ve spánku rozbuší srdce a začne tiše kňučet, věděla jsem, že ji nemůžu opustit tak, jako mě opustil manžel.

Přestěhovala jsem se. Musela jsem si půjčit peníze na kauci, vzdát se většiny věcí a skončila jsem ve starším bytě na periferii. Bylo tam víc pachů, staré omítky, plísně a v zimě to táhlo, ale Sáře to bylo jedno – hlavně, že byla se mnou. Začala jsem si hledat brigádu navíc, abych zvládla náklady na krmivo a občasné návštěvy u veterináře, protože Sára měla po útulkových letech sklony k zánětům.

Nejsilnější chvíle přišla, když Sára před týdnem onemocněla. Přestala jíst, jen ležela a těžce dýchala, její srst silně páchla potem a strachem. Seděla jsem vedle ní na zemi, hladila její hřbet a modlila se, aby přežila. Ten hlasitý tlukot jejího srdce pod mou dlaní byl v tu chvíli důležitější než jakýkoli peníze nebo bývalý vztah. Poprvé od rozvodu jsem brečela nahlas, protože jsem pochopila, že se zase bojím ztratit.

Nakonec se Sára díky léčbě uzdravila. Dnes, když jdeme parkem a ona tiše našlapuje v ranním mrazu, cítím ve vzduchu štiplavou vůni zimy a její dech mi stoupá ke tváři. Už vím, že jsem za ni zodpovědná navždy, a že mi pomohla dát dohromady nejen vztah s dcerou, ale hlavně sama se sebou. Mám méně věcí, méně peněz, ale mnohem víc odvahy říkat ne a stát si za sebou – a za ní.

Někdy si ale stále kladu otázku: Měla jsem právo Sáru nechat tak pevně vplést do svého života, když ani sama sobě někdy nerozumím? Zůstává věrnost odpovědností, nebo je to někdy jen strach být znovu sám?