Tajemné uzdravení bohatého chlapce díky chůvě

„Paní Richterová, opravdu si myslíte, že to zvládnu?“ šeptala jsem, když jsem stála v předsíni, kde se rozléhaly kroky služebné a z kuchyně voněla čerstvá káva. „Slečno Linhartová, Tomáš potřebuje hlavně klid a někoho, kdo mu bude rozumět. Peníze máme, ale zdraví syna si za ně nekoupíme,“ odpověděla mi paní domu, její hlas byl pevný, ale v očích se jí zračila únava a zoufalství. V tu chvíli jsem pochopila, že mě čeká víc než jen práce chůvy – že se stávám poslední nadějí této rodiny.

Tomáš byl čtyřletý chlapec, který od narození trpěl záhadnou nemocí. Lékaři si nevěděli rady – někdy nemluvil celé dny, jindy propadal záchvatům pláče, odmítal jídlo, a když už něco snědl, často to vyzvracel. Jeho otec, pan Richter, byl úspěšný podnikatel, ale doma byl spíš stínem – neustále na telefonu, s pohledem upřeným do notebooku. Matka, paní Richterová, se snažila, ale byla vyčerpaná. A já, čerstvě vystudovaná zdravotní sestra, jsem měla být jejich poslední pokus.

První setkání s Tomášem bylo zvláštní. Seděl na koberci v dětském pokoji, obklopený plyšáky, ale ani jeden se ho nedotýkal. „Ahoj, Tomáši, já jsem Jana. Budu tu s tebou, když budeš chtít,“ řekla jsem tiše. Ani se na mě nepodíval. Jen si dál kreslil do sešitu, do kterého si čmáral podivné tvary. „On takhle mlčí už týdny,“ povzdechla si paní Richterová ve dveřích. „Někdy mám pocit, že je to moje vina. Že jsem něco pokazila.“

Dny plynuly a já se snažila najít si k Tomášovi cestu. Četla jsem mu pohádky, zpívala písničky, hrála s ním pexeso. Nic. Jednoho večera, když jsem seděla u jeho postýlky, jsem zaslechla, jak v domě propukla hádka. „To je tvoje vina! Kdybys nebyla pořád v práci, možná by byl Tomáš zdravý!“ křičel pan Richter. „A ty? Ty jsi doma jen fyzicky! Nikdy jsi s ním nebyl ani na hřišti!“ oplácela mu jeho žena. Tomáš se v posteli přikrčil a začal tiše vzlykat. Sedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech. „Neboj se, Tomáši, jsem tady,“ šeptala jsem. Poprvé se na mě podíval. V jeho očích byla taková bolest, že jsem měla chuť brečet s ním.

Začala jsem si všímat, že Tomášovy záchvaty se zhoršují vždy po hádkách rodičů. Jednou v noci jsem zaslechla, jak pan Richter odchází z domu a za ním zabouchnou dveře. Ráno byl Tomáš bledý, odmítal jíst a měl horečku. Zavolala jsem lékaře, ale ten jen pokrčil rameny. „Psychosomatika. Dítě vnímá napětí v rodině. Potřebuje klid a lásku,“ řekl mi tiše, když jsme stáli na chodbě.

Rozhodla jsem se jednat. Začala jsem s Tomášem chodit ven, i když to zpočátku odmítal. Jednou jsme šli do parku na Letné. Sedli jsme si na lavičku a já mu vyprávěla o svém dětství v malém městě u Plzně. „Víš, Tomáši, když jsem byla malá, taky jsem se bála. Táta pil a doma byl často křik. Ale vždycky jsem měla maminku, která mě objala a řekla, že všechno bude dobré.“ Tomáš se na mě podíval a poprvé zašeptal: „Bojím se.“

To byl zlom. Od té chvíle se začal otevírat. Vyprávěl mi, že se bojí, když se rodiče hádají, že má pocit, že je to jeho vina. „Kdybych byl zdravý, možná by se nehádali,“ říkal. Objala jsem ho a řekla: „To není tvoje vina. Dospělí dělají chyby, ale ty za to nemůžeš.“

Začala jsem s rodiči mluvit otevřeněji. „Váš syn potřebuje hlavně pocit bezpečí. Musíte spolu mluvit, ne se hádat před ním. Jinak se nikdy neuzdraví,“ řekla jsem jim jednou večer, když Tomáš spal. Pan Richter se na mě podíval s nedůvěrou, ale paní Richterová začala plakat. „Já už nevím, co dělat. Bojím se, že o něj přijdeme.“

Jednoho dne přišel pan Richter domů dřív. Místo aby šel do pracovny, sedl si k nám do obýváku. „Tomáši, pojď si se mnou postavit vláček,“ řekl. Tomáš váhal, ale pak se rozběhl k otci. Společně stavěli koleje a smáli se. Bylo to poprvé, co jsem viděla pana Richtera usmívat se na syna. Od té doby se začalo všechno měnit. Rodiče spolu trávili víc času, hádky ustaly. Tomáš začal jíst, přestal mít záchvaty a dokonce začal chodit do školky.

Jednou večer, když jsem balila věci, protože moje práce u Richterových končila, přišla za mnou paní Richterová. „Jano, zachránila jste nám syna. A možná i naše manželství. Děkujeme.“ Objala mě a já měla slzy v očích. Tomáš mi přinesl obrázek – nakreslil mě, jak ho držím za ruku. „Až budeš smutná, podívej se na tohle,“ řekl mi.

Když jsem odcházela z vily, cítila jsem zvláštní prázdnotu, ale i hrdost. Přemýšlela jsem, kolik dětí v Česku trpí tím, co se děje mezi dospělými, a jak málo stačí, aby se jejich svět změnil. Možná bychom měli víc naslouchat těm nejmenším. Co myslíte? Je opravdu tak těžké dát dětem to, co potřebují nejvíc – klid, lásku a pocit bezpečí?