Nečekaná stopa v blátě: Jak mě Barunka přinutila otevřít srdce synovi

Barunku jsem poprvé uviděl, když se schovávala pod starým Škodovkou, která rezla před naším panelákem na sídlišti v Ostravě-Porubě. Bylo sychravo, zima lezla do kostí a z deště stoupala vůně mokrého listí smíchaná s něčím, co připomínalo zkaženou hlínu. Přesto jsem měl v hlavě jen prázdnotu — od smrti ženy jsem v tom bytě žil spíš ze zvyku než ze života, syn Petr se mi poslední rok téměř neozýval. Toho rána jsem byl rozhodnutý zůstat pod peřinou, ale řev dětí a zvuk sirény záchranky mě stejně vyhnaly na chodbu.

Barunka, kříženka s promáčeným huňatým kožichem, seděla tiše, ale její oči mě sledovaly s napětím. Někdo ji tam asi vyhodil, protože měla na krku roztržený obojek a na tlapě krev. Zaváhal jsem, jestli si ji vůbec dovolit vzít domů — v peněžence jsem měl sotva na nájem, energie a pár rohlíků v Tescu. Ale v dešti jsem jí sáhl za ušima a cítil, jak se třese. Stejně jako já, když jsem se bál zvednout telefon a zavolat Petrovi. Ve vchodu jsem ji držel v náručí, drobná těla obou nás studila a bylo cítit mokrou srst a slabý pach dezinfekce ze schodiště. Oči se jí leskly, dech měla rychlý, srdce jí tlouklo zběsile jako moje.

Ten první večer jsem spal málo — Barunka funěla a občas tiše kňučela, když se převalila na bocích. V bytě to brzy páchlo mokrým psem a starými botami, ale poprvé po měsících mi v kuchyni někdo dělal společnost. Druhý den jsem musel koupit granule, i když to znamenalo vzdát se kávy na pár dní. Když jsem Barunku vedl ven po sídlišti, musel jsem jí koupit levné vodítko v drogerii u tramvajové zastávky. Všiml jsem si, že mě sousedka Alena pozoruje z okna — vypadala pobaveně, ale pak mi vynadala, že jí pes načůral u dveří. Poprvé za dlouhou dobu jsme se kvůli psovi pohádali, ale aspoň jsem mluvil s někým živým.

Třetí den jsem si všiml, že Barunka kulhá víc, a tak jsem musel volat na veterinární kliniku. Do telefonu mi oznámili, že bez registrace a očkování bude prohlídka drahá. Pořád jsem počítal v hlavě, kolik mi zbude na složenky. Na tramvaj jsem bral Barunku v náručí — byla teplá a její dech mi v podpaží připomněl, jak je křehká. U veterináře mi řekli, že je starší než vypadá a že potřebuje šití rány a léky. Zaplatil jsem kartou, i když jsem věděl, že zítra nebudu mít ani na máslo. Na cestě zpět jsem se zastavil u trafiky a bezmyšlenkovitě vzal los, což jsem nikdy předtím neudělal.

Během těch pár dní se ze mě stal člověk, který musí dvakrát denně ven, i když mrzne nebo lije. Občas jsem byl na Barunku naštvaný — když rozkousal rohožku, když se vyválel v blátě nebo když v noci štěkal na zvuky z chodby. Ale taky jsem si všiml, že jsem přestal koukat tak často do zdi a začal si povídat s lidmi v parku. Jednou jsme potkali Evu, moji bývalou kolegyni, která mi dřív připadala moc hlučná. Najednou mě pozvala na kávu a ptala se, proč mám psa. Chvíli jsem neodpovídal, a pak jsem řekl: „Možná aby měl kdo odpustit mně, když už to lidi neumí.”

Pak přišla ta noc, kdy Barunka najednou začala kňučet u dveří a vytrhla se mi na schodech. Venku byl mrazivý, ostrý vzduch, který štípal do tváří, a z dálky byl slyšet houkající vlak. Barunka zmizela v husté mlze mezi paneláky, slyšel jsem jen její dech a pak nic. Srdce mi bušilo, jako bych měl dostat infarkt. Pobíhal jsem po sídlišti s baterkou, volal její jméno a v duchu nadával sám sobě, že jsem neměl psa nikdy pustit z dohledu. Po hodině hledání jsem si sedl na lavičku, ruce promrzlé, cítil jsem, jak mi po tváři teče studený pot i slzy. Byl jsem sám, stejně jako předtím, ale tentokrát jsem měl strach — o něco živého, co se na mě začalo spoléhat.

Nakonec ji našla sousedka Alena, která ji viděla schoulenou pod kontejnerem, celou promočenou. Barunka se ke mně připlazila, zavrtěla ocasem a olízla mi ruku. Byla cítit blátem a zimou, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Bylo mi jedno, kolik mě bude stát další veterinář nebo jestli mi dojdou peníze na topení. Poprvé jsem si přiznal, že potřebuju někoho, koho můžu chránit, i když mě to ničí.

Tohle mě přimělo napsat Petrovi. Složil jsem mu dlouhou zprávu o Barunce, o tom, jak se bojím být zas sám, a že mu chci odpustit všechno, co se mezi námi pokazilo. Odpověděl za den — prý přijede, prý by rád poznal psa, „co změnil tátu v normálního člověka”. Když dorazili, Petr stál rozpačitě ve dveřích, ale Samík rovnou Barunku objal. V ten moment jsem věděl, že některé rány se hojí ve vlnách — nikdy ne úplně, ale i tak mají smysl.

Dnes už vím, že Barunka vedle mě nebude navždy. Stáří na ni doléhá, chodíme pomaleji a někdy se mi zdá, že její dech je tišší, unavenější. Ale kvůli ní jsem otevřel dveře svému synovi — a možná i sobě. Kolik z nás by se dokázalo znovu postavit těm, které jsme ztratili, jen proto, že nám někdo věrný olízl ruku a připomněl nám, že každý si zaslouží druhou šanci? Co byste udělali vy, kdybyste měli možnost odpustit?