Koupili jsme dům pro tchyni, ale švagrová ho chce pro sebe – Co teď?

„To nemyslíš vážně, Ágnes! Ten dům jsme koupili pro maminku, ne pro tebe!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi ruce drkotaly vztekem a srdce bušilo jako splašené. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu v Brně, kde jsme s manželem Petrem a našimi dvěma dětmi žili už osm let. Když jsme před rokem koupili domek v Tišnově pro jeho maminku, myslela jsem, že děláme správnou věc. Chtěli jsme, aby měla klid, zahrádku a konečně trochu radosti po smrti tchána. Jenže teď, když se všechno zdálo být na dobré cestě, přišla Ágnes – Petrova sestra – a začala tvrdit, že dům patří jí.

„Já mám na ten dům stejný nárok jako vy! Maminka mi slíbila, že až se odstěhuje, bude to moje. Vy jste jí to koupili, ale já jsem se o ni starala, když byla nemocná!“ její hlas zněl v telefonu tvrdě a neústupně. V tu chvíli jsem měla chuť s ní už nikdy nemluvit. Věděla jsem, že se o maminku starala, když byla po operaci kyčle, ale my jsme platili hypotéku, řešili právníky, vybírali dlaždičky, jezdili na stavbu každý víkend. Bylo to naše rozhodnutí, ale taky naše peníze, naše úsilí.

Petr seděl u stolu a mlčky mě pozoroval. Věděl, že jsem na pokraji zhroucení. „Co budeme dělat?“ zeptal se tiše, když jsem položila telefon. „Nemůžeme Ágnes jen tak vyhodit. Je to moje sestra.“

„Ale ona nás vydírá! Chce dům, na který nemá žádný nárok. Maminka je tam šťastná, konečně má svůj klid. Proč to Ágnes dělá?“ ptala jsem se zoufale. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem seděli nad rozpočtem, počítali každou korunu, abychom mohli mamince splnit sen. Nikdy jsme nečekali, že nám to někdo bude vyčítat.

O týden později jsme se všichni sešli v domě v Tišnově. Maminka seděla v křesle, ruce složené v klíně, oči plné slz. Ágnes stála u okna, ruce v bok, a hádala se s Petrem. „Já jsem tu byla, když maminka nemohla chodit. Ty jsi jen posílal peníze! Já jsem prala, vařila, uklízela!“

„Ágnes, tohle není fér,“ snažil se Petr zachovat klid. „Dům jsme koupili, abychom mamince pomohli. Nikdo ti nebere, že jsi jí pomáhala, ale tohle je její domov. Nechci se s tebou hádat, ale nemůžeš si ho jen tak přivlastnit.“

Maminka se rozplakala. „Prosím vás, nehádejte se kvůli mně. Já už toho moc nepotřebuju. Jen chci, abyste byli spolu zadobře.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Všechno, co jsme dělali, bylo pro rodinu. A teď jsme byli rozhádaní, plní zloby a křivd. Ágnes odešla, práskla dveřmi a nechala nás v tichu.

Dny plynuly a napětí v rodině rostlo. Ágnes začala rozesílat zprávy příbuzným, že jsme ji okradli. Teta Jana mi volala a ptala se, proč jsme tak zlí. Sousedé v Tišnově se na nás začali dívat skrz prsty. Maminka se uzavřela do sebe a přestala chodit ven. Petr byl nešťastný, doma skoro nemluvil, jen seděl a zíral do prázdna.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela. Děti spaly, Petr byl u maminky. Přemýšlela jsem, jestli jsme udělali chybu. Možná jsme měli dům napsat na maminku, ne na sebe. Možná jsme měli Ágnes víc zapojit. Ale jak jsme to mohli vědět? Nikdy by mě nenapadlo, že rodina se může kvůli takové věci rozpadnout.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky, abych si vyčistila hlavu. Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Nebojte se, paní Martino,“ řekla mi. „Tohle se v rodinách stává. Peníze a majetek lidi mění. Ale vy jste udělali, co jste mohli. Hlavně se nenechte zlomit.“

Její slova mi dala sílu. Rozhodla jsem se, že už se nenechám vydírat. S Petrem jsme si sedli a napsali Ágnes dopis. Vysvětlili jsme jí, proč jsme dům koupili, jak jsme všechno řešili, a nabídli jsme jí, že pokud chce, může mamince dál pomáhat, ale dům zůstane jejím domovem, dokud bude žít. Pokud bude chtít, můžeme sepsat dohodu, že po mamince se dům prodá a peníze se rozdělí.

Odpověď přišla až za měsíc. Ágnes napsala, že nás nenávidí, že jsme ji zradili, a že už s námi nechce mít nic společného. Bylo to jako rána do srdce, ale zároveň úleva. Věděla jsem, že jsme udělali, co bylo v našich silách.

Maminka se pomalu začala usmívat. Petr se vrátil k sobě. Děti zase běhaly po zahradě. Ale v srdci mi zůstala jizva. Přemýšlím, jestli jsme mohli něco udělat jinak. Jestli rodina opravdu stojí za to, abychom pro ni obětovali všechno. Nebo jestli někdy musíme říct dost, i když to bolí.

Možná tohle je otázka pro vás: Kde je podle vás hranice mezi rodinnou pomocí a tím, že se necháme využít? Udělali byste to stejně jako já, nebo byste se zachovali jinak?