Držela jsem Zuzanku jednou rukou a druhou tiskla psovi hadr na rozříznutý bok, když se na chodbě paneláku rozsvítilo modré světlo
Chytla jsem vodítko tak prudce, až mi provaz sedřel kůži mezi prsty. Pes se mi škubal u nohy a kňučel, jako by věděl, že je zle. Na jeho boku se leskla krev a po schodech v našem paneláku v Brně se táhl kovový pach, co se míchal se zatuchlinou z kočárkárny. Zuzanka mi v náručí funěla do krku a já slyšela, jak dole někdo bouchá dveřmi a řve, že volal policajty, protože „tady zase někdo tahá psa“ — a já nevěděla, jestli mi ho seberou.
Ještě před třemi měsíci jsem měla pocit, že se mi život srovná. Rozvod byl hotový, byt v nájmu jsem zvládla utáhnout, i když energie šly nahoru a já každý večer přepočítávala drobné na stole. Jenže s rozvodem se mi neodstěhoval jen Petr. Odstěhoval se i zvyk, že mi někdo odpoví, když promluvím. V kuchyni to vonělo jen instantní polévkou a studeným kávovým lógru, co jsem zapomněla v hrnku. Ticho bylo tak husté, že mi pískalo v uších.
Toho psa jsem potkala náhodou. Nebyl to žádný filmový okamžik. Prostě jsem šla s kočárkem z Lidlu, vítr mi rval kapuci a z mokrého sněhu stříkala špinavá břečka. U popelnic u zastávky šaliny seděl pes, středně velký kříženec, drsnosrstý, rezavě žíhaný, s jedním uchem napůl zlomeným. Měl na sobě tenký, špinavý obojek bez známky. Dýchal rychle, z nozder mu šel pára a jeho dech smrděl po zkažených zbytcích.
Nechtěla jsem ho. Opravdu ne. Měla jsem v hlavě jen to, že nemám peníze navíc, že majitelka bytu zakázala zvířata, a že já sotva zvládám sama sebe. Přesto se zvedl a šel za kočárkem. Ne agresivně. Jen vytrvale, krok za krokem, jako kdyby mě už dávno znal. Když jsem zastavila, položil mi bradu na okraj kočárku a jeho vlhké vousy se otřely o deku Zuzanky. Ta se poprvé po týdnu rozesmála.
První nezvratné rozhodnutí přišlo ještě ten den. Ne „nechám ho jen na noc“. To jsem si říkala. Ve skutečnosti jsem šla na městskou policii a nahlásila nález psa. Stála jsem tam v mokrých botách, s dítětem a psem, a cítila dezinfekci a levnou aviváž z jejich chodby. „Musíte to dát do útulku,“ řekli. „A nebo si ho můžete dočasně nechat, ale je to na vaše riziko.“ V tu chvíli jsem podepsala papír o dočasné péči. Moje ruka se třásla, ale bylo to hotové. Pes se stal mým problémem.
Doma jsem ho umyla v koupelně. Voda byla vlažná, protože šetřím, a on se třásl, ale nebránil se. Když jsem mu prsty projela srst, cítila jsem pod ní vystouplá žebra. Jeho kůže páchla starým kouřem a mokrým hadrem. Když jsem ho osušila ručníkem, opřel se mi o koleno celou vahou. Ten tlak byl zvláštně uklidňující. Zuzanka spala v postýlce a já jsem poprvé po dlouhé době slyšela v bytě něčí pravidelné dýchání. Lehl si na lino v kuchyni a jeho hrudník se zvedal a klesal, klidně, jako pomalý metronom.
Další dny byly spíš o logistice než o něžnosti. V práci v pekárně jsem měla ranní směny. Kočárek, dítě, pes a MHD. V šalině lidé koukali, někdo si odsedl, jiný si mumlal, že „tohle do tramvaje nepatří“. Pes se snažil být neviditelný. Přitiskl se mi k nohám, jeho bok se dotýkal mého lýtka a já cítila přes punčochy jeho teplo. Na veterině na Vídeňské to páchlo po jodu a mokrých psech. Paní doktorka, Eva, mi řekla, že má staré poranění a zánět v uchu. „Léky, kontrola, očkování,“ vyjmenovala a já jsem viděla částku na účtence dřív, než mi ji vytiskla.
Neměla jsem z čeho. Zuzanka potřebovala pleny, já doplatek na nájem. Tak jsem udělala druhé nezvratné rozhodnutí. Volala jsem Petrovi. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu psovi. Bylo to ponižující. Zvedl to po třetím zvonění a jeho hlas zněl, jako by ho to obtěžovalo. „Potřebuju půjčit,“ řekla jsem a polkla. „Na veterináře. A… prosím tě, můžeš si Zuzanku vzít v sobotu na pár hodin? Musím s ním na kontrolu.“
Nastalo ticho. Pak jen: „Ty sis pořídila psa?“ V té otázce bylo všechno, co jsem se bála slyšet. Že jsem nezodpovědná, že si komplikuju život. Přesto nakonec řekl, že si Zuzanku vezme. Půjčku mi neposlal. Poslal jen alimenty o týden dřív, jako kdyby to byla laskavost. Ale i to znamenalo, že jsem na veterině nezůstala stát s prázdnou kartou.
Psa jsem pojmenovala Rony. Ne proto, že bych chtěla být roztomilá. Prostě jsem potřebovala slovo, kterým ho zavolám, když mi uteče mezi auty. A on na to jméno začal reagovat, jako by ho měl odjakživa. Každý večer jsme chodili kolem sídliště. Vzduch voněl spáleným dřevem z něčího krbu na okraji města a zároveň kyselým kouřem z výfuků. V zimě nám mrzly řasy. Na jaře se asfalt leskl po dešti a v kalužích se odrážely lampy.
Zpočátku jsem byla naštvaná. Na něj, že mi přidělal práci. Na sebe, že jsem se nechala zlomit jedním pohledem psích očí. Když Zuzanka brečela a Rony se dožadoval ven, měla jsem chuť řvát. Někdy jsem ho vyhnala do chodby, i když jsem věděla, že to není fér. Pak jsem seděla na zemi u dveří, opřená čelem o studenou zárubeň, a poslouchala, jak za dveřmi tiše funí. Jeho dech se opíral do dřeva jako prosba.
Postupně se ale stal rytmem. Ne štěstím. Rytmem. Ráno jsem cítila jeho studený čumák na ruce. Venku byla jinovatka a tráva křupala. V kuchyni zase voněla ovesná kaše, kterou jsem začala vařit, protože byla levná a zasytí. Rony seděl vedle židle a čekal, až mu něco upadne. Když jsem se ohnula pro lžičku, přitiskl se mi k noze. Ten dotek mi připomínal, že nejsem průhledná.
Sociální dopad přišel nečekaně a nebyl romantický. Byla to sousedka Lenka z vedlejšího bytu. Jednou mi zaklepala, když jsme se vraceli z venčení. „Ten pes tu nemá co dělat,“ začala ostře. Cítila jsem z ní sladký parfém a cigarety. „Majitelka si to nepřeje.“
Chtěla jsem se zavřít a dělat, že neexistuju. Jenže Rony se postavil mezi nás. Ne vyhrožování. Jen klidně, s hlavou níž, jako by hlídal hranici. Lenka se zarazila. „On… nekouše?“ zeptala se najednou tišeji.
„Ne,“ řekla jsem. „Spíš se bojí.“
A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Lenka si dřepla a opatrně mu sáhla na hřbet. Rony jí dovolil dotknout se. Jeho srst byla drsná pod jejími prsty, já to viděla. „Můj táta měl podobnýho,“ řekla a hlas se jí zlomil. Od toho dne mi občas nechala před dveřmi pytlík granulí z Tesca. Ne proto, že by mě měla ráda. Spíš proto, že Rony prolomil její obranu.
Krizový okamžik přišel v létě. Dusno viselo nad Brnem jako mokrá deka. Zuzanka měla rýmu, já jsem byla po noční směně a hlava mi třeštila. Šli jsme jen rychle ven, ať se Rony vyčůrá. Na parkovišti za domem hučely auta a asfalt páchl rozpálenou gumou.
V tu chvíli vyběhl zpoza rohu kluk na elektrokoloběžce. Rony se lekl, trhnul sebou a vyklouzl mi z ruky. Vodítko mi sjelo po dlani a zanechalo pálivou červenou čáru. Viděla jsem jen jeho rezavý hřbet, jak mizí mezi auty. Zuzanka začala křičet, já taky. A někdo zase volal policii, tentokrát kvůli „pobíhajícímu psu“.
Hledala jsem ho dvě hodiny. Běžela jsem s kočárkem, pot se mi lepil na záda, v puse jsem měla pachuť kovu a strachu. Všude smrděly popelnice a teplé pivo, co někdo vylil u lavičky. Volala jsem jeho jméno, až jsem byla chraplavá. Když jsem se konečně zastavila u silnice, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hrudník.
Našla jsem ho u podchodu. Ležel tam, lapal po dechu, bok rozříznutý, krev na betonu. Vedle něj stál muž v montérkách a říkal, že ho srazilo auto a ujelo. Zuzanka mi v náručí škytala. Rony se snažil zvednout hlavu, když mě uviděl. Jeho oči byly zakalené bolestí, ale poznal mě. Položila jsem mu ruku na krk. Pod prsty jsem cítila jeho rychlý tep. Byl horký, jako kamna.
To byl moment třetího nezvratného rozhodnutí. Neutéct zpátky do bytu a dělat, že to nezvládnu. Vzala jsem telefon a zavolala záchrannou veterinární službu, i když jsem věděla, že to bude stát další tisíce. A pak jsem zavolala na policii a nahlásila sražení psa s ujetím. Ne proto, že bych věřila v spravedlnost. Ale protože jsem se najednou odmítla smířit s tím, že věci prostě mizí beze stopy, jako Petr.
Na klinice jsme seděli do noci. Klimatizace hučela a mně byla zima. Zuzanka usnula na židli, hlavu opřenou o moje rameno. Rony byl za dveřmi na sále. Z chodby šel pach dezinfekce a mokré srsti. Já jsem si třela prsty, kde mě pálilo vodítko, a uvědomila jsem si, jak moc mi na něm záleží. Ne hezky. Ne čistě. Bylo v tom i vztek, že mi to dělá.
Paní doktorka Eva vyšla a řekla, že to zvládne, ale bude to dlouhé. Šití, antibiotika, klid. A účet. Podala mi papíry a já jsem si připadala, jako bych podepisovala další hypotéku. V hlavě mi naskočilo: majitelka bytu, zákaz zvířat, další stížnosti, další výdaje. A přesto jsem to podepsala.
Druhý den jsem šla za majitelkou bytu. Seděla v kanceláři, voněla po kávě a levném osvěžovači vzduchu. Řekla jsem jí pravdu. O psovi, o zranění, o tom, že je čipovaný až teď a že jsem za něj zodpovědná. Čekala jsem výpověď.
„Máte dítě,“ povzdechla si. „A teď psa. To je moc.“ Pak se podívala na moje ruce, na tu červenou čáru od vodítka. „Dám vám dodatek. Ale zvýším kauci. A jestli budou stížnosti, končíte.“
Neměla jsem na výběr. Vzala jsem to. Znamenalo to šetřit ještě víc. Znamenalo to odhlásit si některé věci, co jsem si tajně dopřávala, třeba kadeřnici. Znamenalo to chodit pěšky, když to šlo, protože lítačka a kočárek a pes byly někdy nad moje síly.
Rony se uzdravoval pomalu. Spal na dece vedle postýlky a jeho dech byl v noci hluboký, občas se mu zachvěl bok, jak se mu zdál sen. Když jsem měla slabou chvilku, sedla jsem si na zem a opřela se o něj. Cítila jsem jeho teplo skrz tenkou látku. Neřešil, jestli jsem rozvedená. Neřešil, že občas brečím potichu do dlaní, aby Zuzanka neslyšela.
Petr začal chodit častěji. Ne kvůli mně. Kvůli Zuzance. Ale Rony byl vždycky u dveří. Ne jako strážce. Spíš jako svědek. Petr jednou stál v předsíni, díval se na psa s obvázaným bokem a řekl: „Nevím, jak to dáváš.“
„Nedávám,“ odpověděla jsem. „Jen vstávám.“
A to byla pravda. Pes mi nezachránil život tím, že by zmizely problémy. Nájem se nezlevnil. Veterinární dluh se nerozpustil. Lidi v tramvaji pořád koukali. Ale Rony mi vzal možnost se úplně zavřít. Donutil mě vyjít ven i v dešti, když ulice páchly mokrým betonem. Donutil mě mluvit s lidmi, i když jsem nechtěla. Donutil mě přiznat, že sama všechno neutáhnu.
Dnes, když jdeme večer kolem hřiště a vítr hýbe listím, slyším jeho klidné funění a cítím, jak se mi uvolňují ramena. Pořád jsem sama. Jen už nejsem opuštěná stejným způsobem.
A tak se vás chci zeptat: kde je hranice mezi zodpovědností a tím, že si na sebe naložíme víc, než uneseme? A kdo z nás by měl odvahu zůstat, když se všechno vevnitř chce rozběhnout pryč?