Když láska přijde pozdě: Může srdce zvítězit nad pochybnostmi v padesáti sedmi?

„Mami, ty to nemyslíš vážně!“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje dcera Klára s rukama založenýma na prsou a pohledem, který by dokázal rozpustit i led. Právě jsem jí oznámila, že se chci vdát za Karla, muže, kterého jsem poznala před rokem na kurzu tance pro seniory. Bylo mi sedmapadesát a poprvé po letech jsem cítila, že žiju. Ale Klára, moje jediná dcera, byla přesvědčená, že Karel není ten pravý.

„Proč by tě měl někdo milovat teď, když jsi celý život byla sama?“ vyhrkla a já cítila, jak mi srdce puká. Vždycky jsem se snažila být pro ni oporou, zvlášť po smrti jejího otce. Byly jsme na všechno dvě, a teď, když jsem konečně našla někoho, kdo mě rozesměje a obejme, když je mi těžko, ona mi to nechce dopřát.

Karel je o tři roky mladší než já, bývalý učitel dějepisu, rozvedený, bez dětí. Seznámili jsme se, když mi omylem šlápl na nohu při valčíku. Smáli jsme se tomu ještě celý večer. Od té doby jsme spolu chodili na procházky po Letné, pili kávu v malých kavárnách a povídali si o všem možném. Nikdy jsem necítila takovou blízkost. Ale Klára v něm viděla jen cizince, který mi chce ublížit.

„Mami, vždyť ho skoro neznáš! Co když ti jde jenom po penězích?“ vyčítala mi, když jsem jí ukázala prstýnek, který mi Karel daroval. „Vždyť máš jen ten byt a důchod, co by z toho měl?“ snažila jsem se bránit, ale v jejích očích jsem viděla jen strach a nedůvěru.

Začaly jsme se hádat častěji. Klára mi vyčítala, že myslím jen na sebe, že zapomínám na rodinu. Já jí zase, že mi nedopřává štěstí. Jednou večer jsem seděla v obýváku, v ruce sklenku vína, a přemýšlela, jestli má pravdu. Co když se pletu? Co když Karel opravdu není tím, za koho ho považuju?

Karel si toho všiml. „Co se děje, Jano?“ zeptal se mě, když jsme spolu seděli na lavičce v parku. „Klára tě nemá ráda. Myslí si, že mi chceš ublížit,“ přiznala jsem tiše. Karel se na mě podíval smutnýma očima. „Můžu jí to nějak dokázat? Chci, aby věděla, že tě miluju.“

Navrhl, že pozveme Kláru na večeři. Připravili jsme svíčkovou, kterou má ráda, a Karel koupil její oblíbené víno. Večer ale skončil fiaskem. Klára byla odměřená, na všechno odpovídala jednoslovně a nakonec odešla dřív, než jsme stačili dojíst dezert. „Mami, já ti to nikdy neodpustím, jestli si ho vezmeš,“ řekla mi mezi dveřmi.

Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem být šťastná, ale ne za cenu, že ztratím dceru. Dny plynuly a já byla rozpolcená. Karel mi byl oporou, ale i on začal být nejistý. „Možná bychom to měli odložit,“ navrhl jednou. „Nechci, abys kvůli mně přišla o rodinu.“

Ale já věděla, že už nechci čekat. Celý život jsem žila pro druhé – pro Kláru, pro manžela, pro rodiče. Teď jsem chtěla žít i pro sebe. Jednoho rána jsem se podívala do zrcadla a rozhodla se. Zavolala jsem Kláře. „Chci, abys přišla na svatbu. Nechci tě ztratit, ale nemůžu se vzdát svého štěstí.“

Klára dlouho mlčela. „Mami, bojím se, že ti ublíží. Ale nechci tě ztratit. Přijdu, ale jen kvůli tobě.“

Svatba byla malá, jen pár přátel a rodina. Klára seděla v první řadě, tvářila se vážně, ale když jsem jí podala ruku, stiskla ji pevně. Po obřadu mě objala. „Mami, doufám, že budeš šťastná. Ale kdyby ti někdy ublížil, řekni mi to.“

Dnes, když sedím s Karlem na balkoně a díváme se na západ slunce, vím, že jsem udělala správně. Klára se s Karlem pomalu sbližuje, i když to jde ztuha. Občas si říkám, jestli jsem byla sobecká, když jsem šla za svým štěstím. Ale možná má srdce právo na lásku v každém věku.

Co myslíte vy? Má člověk právo na štěstí, i když tím zraní někoho blízkého? Nebo bych měla dát přednost rodině před vlastními city?