Pes mi v noci roztrhl bundu, když se na chodbě paneláku objevila krev

Držel mi zuby v manžetě a škubal, až mi v švu praskly nitě. „Kámo, co blbneš?“ sykla jsem a snažila se ho odtáhnout, ale on jen funěl, krátce a naléhavě, a táhl mě ven z bytu. Na chodbě našeho paneláku na sídlišti v Brně byl cítit studený beton, starý kouř z cigaret a něco kovového, sladce odporného. Krev. A někde dole se ozvalo kovové bouchnutí dveří, jako když někdo prchá.

Jmenuju se Lenka a ještě před rokem bych přísahala, že žádného psa nechci. Ne proto, že bych je neměla ráda. Spíš proto, že jsem neměla ráda nic, co by po mně něco chtělo. Vyhoření mi sedělo na hrudníku jako mokrá deka. V práci v call centru jsem zvedala telefony, usmívala se do hlasu a doma jsem padla do ticha. V lednici dvě krabičky, v hlavě šum. Večer jsem si pustila televizi jen proto, aby bylo co poslouchat.

Ten pes se jmenoval Baryk. Tak jsem ho pojmenovala já, když jsem ho našla, ale tehdy ještě nebyl můj. Byl to drsnosrstý kříženec, šedohnědý, s hrubou srstí, co škrábala do dlaně jako kartáč. Našla jsem ho v říjnu za Kauflandem u Heršpic. Pršelo a vítr honil po parkovišti igelitky. Smrdělo to po mokrém asfaltu a zkaženém pečivu z kontejneru. Seděl u vozíků, třásl se a měl na krku provaz, který mu dřel kůži do ruda.

První napětí přišlo dávno před ním. Byla jsem unavená tak, že jsem se ráno bála otevřít oči. Ne proto, že by mě čekalo něco hrozného. Právě naopak. Čekala mě stejná věta, stejný skript, stejná nabídka. A když jsem jednou cestou z práce v tramvaji číslo 8 najednou nemohla dýchat, myslela jsem si, že mám infarkt. Ve skutečnosti to byl záchvat paniky. Doktorka na poliklinice mi řekla, že mám „přetížení“ a dala mi doporučení na psychologa. Pak dodala, že čekací doby jsou dlouhé.

Když jsem u těch vozíků uviděla psa, měla jsem chuť jít dál. Říkala jsem si: Lenko, nemáš peníze, sotva zaplatíš energie. V nájmu mi už dvakrát zvedli zálohy. A majitelka bytu má v smlouvě jasně: žádná zvířata. Jenže pes se zvedl, šel za mnou a opřel mi čumák o koleno. Cítila jsem jeho mokrý dech, teplý a psí, a v něm pach granulek a něčeho z ulice. Zvedla jsem ruku a automaticky ho pohladila po hlavě. Srst byla tvrdá a špinavá, ale pod ní jsem cítila kost a třes.

To byla první věc, kterou už jsem nemohla vzít zpátky: zavolala jsem do útulku. Jenže útulek v Brně měl plno. Paní na telefonu byla unavená. Řekla mi, ať ho přivážu a nechám tam. A já se najednou rozčílila tak, že mi z toho bylo až horko. „Tak vy mi řeknete, ať ho tady nechám?“ vyštěkla jsem. Pes se přitiskl blíž, jako by rozuměl. Nakonec jsem ho odvedla domů. Nechala jsem ho přespat v koupelně. Byla to hloupost, porušení smlouvy a já to věděla.

V noci jsem nespala. Slyšela jsem, jak škrábe tlapkou o dlaždičky a jak těžce dýchá. Ten zvuk byl rytmus, který mě držel vzhůru. Když jsem mu ráno dala misku vody, pil tak rychle, až mu voda tekla po bradě. Položila jsem mu ruku na hrudník. Cítila jsem, jak mu pod kůží buší srdce, rychlé a nepravidelné. A v tu chvíli mi došlo, že nejde jen o jedno přespání.

Druhé nevratné rozhodnutí přišlo o týden později. Majitelka, paní Vítková, mi volala, že sousedka slyšela štěkot. V bytě to vonělo po levném pracím prášku a po psí srsti, která se držela i na záclonách. Stála jsem u okna a dívala se na šedé nebe nad sídlištěm. Mrholilo a vítr hnal kapky do skla. „Buď pes půjde pryč, nebo vy,“ řekla Vítková bez emocí.

Měla jsem chuť psa vrátit do ulice. Měla jsem chuť být zase sama a mít klid. Jenže když jsem se otočila, Baryk seděl u dveří a čekal, až si obuju boty. Oči měl pozorné, ale ne prosebné. Jako by mi říkal: rozhodni se. A já jsem poprvé po dlouhé době cítila něco jiného než únavu. Vztek. Ne na něj. Na to, jak snadno se všechno v mém životě dělo podle pravidel někoho jiného.

Dala jsem výpověď z nájmu a začala hledat byt, kde pes bude smět. Bylo to dražší. V inzerátech bylo „bez zvířat“ skoro všude. Projela jsem půlku Brna, tahala se s taškou a vodítkem. V MHD na mě lidi koukali, jak se pes třese, když někdo prudce zabrzdil. Nakonec jsem našla malý byt v Židenicích, starý činžák, kde majitel řekl: „Když mi zničí parkety, zaplatíte.“ Souhlasila jsem, i když jsem nevěděla z čeho.

Tady začal ten pomalý posun. Povinnost. Ráno ven, i když prší. Večer ven, i když fouká a zima leze pod nehty. Na procházkách jsem cítila mokré listí, hlínu a někdy i ostrý pach výfuků, když jsme šli kolem rušné silnice. Baryk měl rád trávu u řeky Svitavy. Když se rozběhl, slyšela jsem, jak mu drnčí obojek. Když se vrátil, opřel se mi bokem o stehno a jeho teplo mi na chvíli sebralo z hlavy ten šum.

Sociální dopad přišel nečekaně. Na dvoře činžáku bydlel starší pán, pan Novák. Jednou mi otevřel branku, když jsem měla plné ruce. „To je váš?“ zeptal se. „Asi jo,“ odpověděla jsem. Zasmál se a řekl, že míval psa, dokud mu nezemřela žena. Pak prý už neměl sílu.

Za pár dní jsem ho potkala, jak sedí na lavičce a kouří. Baryk k němu přišel a položil mu hlavu na koleno. Pan Novák mu automaticky začal škrábat za uchem. Viděla jsem, jak se mu uvolnily prsty, jak se mu zjemnil obličej. „Vy vypadáte, že toho máte dost,“ řekl mi pak. A mně se chtělo mu odseknout, že mu do toho nic není. Jenže jsem jen kývla. Od té doby jsme občas mluvili. Ne o velkých věcech. O počasí, o cenách v Lidlu, o tom, že MHD zase zdražuje. Ale já po dlouhé době měla někoho, kdo mě viděl.

Logistika mě drtila. Baryk začal kulhat. Veterinární klinika na Kounicově mi řekla cenu rentgenu a já cítila, jak mi tuhne žaludek. Výplata sotva pokryla nájem. Přesto jsem to zaplatila na splátky. Na recepci to vonělo po dezinfekci a mokré srsti. Baryk se ke mně tiskl, cítila jsem jeho napjaté svaly pod prsty. Doktorka řekla, že má starší poranění a že bude potřebovat léky. Když jsem odcházela, držela jsem v ruce účtenku a měla chuť brečet spíš z bezmoci než z lítosti.

Třetí nevratné rozhodnutí přišlo v tu zimní noc, kdy mě táhl na chodbu ke krvi. Bylo to v lednu. Venku mrzlo, na oknech byl bílý povlak a na schodech se držela vlhkost. Baryk mě táhl dolů. Na třetím patře ležel soused, mladý kluk z vedlejšího bytu. Měl rozbitý ret a krev mu stékala na krk. Vzduch byl cítit po alkoholu a po kovu.

Baryk k němu přiběhl a začal ho olizovat po tváři. Kluk zasténal. Já stála, ruce se mi třásly a v hlavě mi běželo: nepleť se do toho. V baráku se dějí věci, které nejsou tvoje. Jenže pes se na mě otočil a štěkl tak, že to zaznělo jako rozkaz. Vytáhla jsem telefon a zavolala 155. Pak 158, protože jsem slyšela z bytu nahoře křik a ránu.

Policie přijela rychle. Sanitka taky. Na chodbě se rozsvítilo ostré světlo a všechno vypadalo ještě špinavější. Policista se mě ptal, co jsem viděla. Řekla jsem pravdu. A když mě pak sousedka z druhého patra druhý den potkala a sykla, že jsem „práskač“, cítila jsem, jak se mi zvedá horko do tváří. Baryk se postavil přede mě, tělem mi kryl nohy, a vrčel tiše, jen vibrace v hrudi. Položila jsem mu dlaň na šíji. Byla teplá, pevná. Uklidnilo mě to víc než jakákoli věta.

Po té noci jsem už nezvládala hrát, že je všechno v pořádku. V práci jsem se rozbrečela uprostřed hovoru. Vedoucí mi řekla, ať si vezmu volno, ale že „to není dlouhodobě udržitelné“. Seděla jsem pak doma, v kuchyni, a cítila pach studené kávy a psí konzervy. Baryk mi položil hlavu do klína. Jeho dech byl pomalý, pravidelný. A já jsem udělala čtvrté rozhodnutí, které už taky nešlo vzít zpátky: šla jsem na psychiatrii a požádala o neschopenku a terapii.

Byrokracie byla ponižující. Formuláře, razítka, pojišťovna. Čekání v přeplněné čekárně, kde to smrdělo potem a dezinfekcí. Ale tentokrát jsem tam seděla s důvodem, který měl čtyři tlapy. Kdykoli jsem chtěla odejít, představila jsem si, jak stojí u dveří a čeká na vodítko.

Emoční vrchol přišel na jaře. Baryk mi utekl. Jen na chvíli, ale mně to přišlo jako konec. Bylo to po bouřce, vzduch byl těžký a voněl po mokré hlíně. Hrom burácel nad Židenicemi a vítr rozhazoval větve. Já držela vodítko, ale přetrhlo se. Baryk se lekl petardy, někdo ji hodil u zastávky. Vyběhl mezi domy.

Běžela jsem za ním v promočených botách, srdce mi bušilo až v krku. Volala jsem jeho jméno, hlas se mi lámal. V hlavě mi jelo: jestli ho nenajdu, už se nezvednu. Ne kvůli němu samotnému. Kvůli tomu, že jsem si na něm postavila poslední zbytek funkčnosti.

Našla jsem ho u dvora, schouleného pod schody. Třásl se. Když mě uviděl, nevyběhl radostně. Jen se připlazil a opřel se mi o nohy. Klečela jsem v mokru, prsty jsem mu zabořila do srsti a cítila, jak mu tělem projíždí drobné chvění. Přitiskla jsem tvář k jeho krku. Byl teplý a voněl po dešti a psovi. A já jsem se rozbrečela tak, že jsem se za to nestihla ani stydět.

Dnes je to rok a něco. Neříkám, že jsem vyléčená. Pořád jsou rána, kdy se mi nechce vstát. Pořád počítám peníze před výplatou a někdy mě štve, že nemůžu jen tak odjet na víkend, protože musím řešit hlídání. Pan Novák mi občas Baryka pohlídá, ale taky má své dny. A já se učím říkat si o pomoc, i když mi to přijde trapné.

Baryk mi nezachránil život jako ve filmu. Jen mě donutil dělat konkrétní kroky, když jsem se rozpadala. Přestěhovala jsem se. Zavolala jsem záchranku a policii, i když jsem se bála. Vyhledala jsem léčbu, i když jsem se styděla. A hlavně jsem každý den vyšla ven, i když jsem chtěla zůstat v posteli.

Někdy večer sedíme u okna. Z ulice jde pach benzínu a z vedlejšího bytu se line smažená cibule. Baryk leží u mých nohou a jeho dech je tichý, stabilní, jako metronom. V tu chvíli si říkám, že odpovědnost je někdy to jediné, co nás drží nad vodou.

A tak se ptám: kdy je správné vzít na sebe život někoho jiného, když sotva zvládáme svůj? A dokázali byste kvůli věrnosti, která po vás chce každodenní práci, změnit všechno, co jste považovali za jisté?