Když pravda roztrhla ticho: Příběh rozvodu, zrady a nečekaného vítězství

„Tak co, Jano, připravená přijít o všechno?“ Tomášův hlas se rozléhal soudní síní, když se mnou míjel, ruku v ruce s tou svou Lucií, která se na mě dívala s vítězným úšklebkem. Všichni v místnosti se na mě dívali, jako bych byla ta, která prohrála už předem. Ale já jsem věděla, že dneska se všechno změní. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem Tomášovi věřila, kdy jsem mu pomáhala budovat jeho firmu, kdy jsem byla doma s dětmi, zatímco on se chlubil v televizi, jak je úspěšný podnikatel. Nikdo neviděl, jaké to je, když se vrací domů pozdě v noci a cítí po sobě cizí parfém. Nikdo neviděl, jak mě ponižuje před dětmi, jak se mi vysmívá, že bez něj bych nebyla nic.

Soudkyně Novotná usedla za stůl a pokynula nám, abychom se posadili. Tomáš se rozvalil na židli, jako by mu patřil celý svět. Lucie si přehodila nohu přes nohu a začala si hrát s mobilem. Já jsem seděla rovně, ruce sevřené v klíně, a snažila se nerozbrečet. Vedle mě seděla moje právnička, paní Dvořáková, která mi tiše šeptla: „Nebojte, dneska to zvládneme.“

Soudkyně začala číst spis. „Pan Tomáš Novák žádá o rozvod a rozdělení společného jmění. Paní Jana Nováková žádá o svěření dětí do péče a o uznání svého podílu na firmě Novák Reality.“ Tomáš se uchechtl. „Jaký podíl? Všechno jsem vybudoval já! Jana byla jen doma, vařila a starala se o děti. O podnikání neměla ani ponětí.“

V tu chvíli jsem se nadechla a poprvé za dlouhou dobu jsem se mu podívala přímo do očí. „Tomáši, ty moc dobře víš, že bez mé pomoci bys nikdy nic nevybudoval. Když jsi začínal, byla jsem to já, kdo ti půjčil peníze od rodičů. Byla jsem to já, kdo ti pomáhal s papíry, když jsi nevěděl, jak vyplnit daňové přiznání. Byla jsem to já, kdo tě držel nad vodou, když ti hrozil bankrot. A byla jsem to já, kdo se staral o děti, abys ty mohl jezdit na ty svoje večírky a schůzky.“

Tomáš se zasmál. „To jsou jen kecy. Všechno je napsané na mě. Ty nemáš nic.“

Soudkyně se na mě podívala. „Máte k tomu nějaké důkazy, paní Nováková?“ Přikývla jsem a podala jí složku s dokumenty. „Tady jsou převody peněz z mého účtu na Tomášův, tady jsou e-maily, kde mu radím ohledně smluv, a tady je svědectví jeho bývalého společníka, pana Hrdličky, který potvrdí, že jsem byla u všech důležitých jednání.“

Tomáš zbledl. Lucie se přestala usmívat. V tu chvíli se v soudní síni rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Soudkyně si dokumenty prohlížela a pak se obrátila na Tomáše. „Pane Nováku, jak vysvětlíte tyto důkazy?“ Tomáš začal koktat, že to nic neznamená, že jsem mu jen pomáhala jako manželka, že to byla moje povinnost. Ale soudkyně ho přerušila. „Podle zákona má manželka nárok na polovinu společného jmění, pokud se prokáže, že se na podnikání podílela. A podle těchto důkazů se podílela velmi výrazně.“

Lucie se naklonila k Tomášovi a zašeptala mu něco do ucha. On se na ni podíval s nenávistí. V tu chvíli mi došlo, že jejich vztah není tak pevný, jak se snažili předstírat. Možná si myslela, že získá všechno, ale teď viděla, že to nebude tak jednoduché.

Soudkyně pokračovala. „Dále zde máme návrh na svěření dětí do péče matky. Pane Nováku, jak často jste byl v posledním roce doma?“ Tomáš začal něco mumlat o tom, že je vytížený podnikatel, že musí pracovat, aby rodina měla z čeho žít. Soudkyně se na něj podívala přísně. „Podle výpovědi dětí i školních záznamů jste se v posledním roce zúčastnil pouze dvou rodičovských schůzek a strávil s dětmi průměrně dvě hodiny týdně. Myslíte si, že je to dostatečné?“ Tomáš se začal potit. Lucie se od něj odtáhla.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už se nebojím. Že už nejsem ta ustrašená žena, která čeká, až jí někdo řekne, co má dělat. Že jsem silná a že mám právo na svůj život. Soudkyně nakonec rozhodla: „Paní Nováková má nárok na polovinu firmy Novák Reality, na rodinný dům v Říčanech a na svěření dětí do své péče. Pan Novák bude platit výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně.“

Tomáš se zvedl, práskl dveřmi a Lucie za ním cupitala na podpatcích. Všichni v soudní síni se na mě dívali jinak. Už ne jako na poraženou, ale jako na ženu, která se postavila za sebe a za své děti. Moje právnička mě objala. „Zvládla jste to, Jano. Jste silnější, než si myslíte.“

Když jsem vyšla ze soudní síně, venku na mě čekaly moje děti. Objaly mě a já věděla, že všechno to trápení stálo za to. Že jsem jim ukázala, že se nemají bát postavit za pravdu, i když to bolí. Doma jsem si sedla ke stolu, nalila si skleničku vína a poprvé po letech se usmála sama na sebe do zrcadla.

A teď se ptám vás: Kolik žen ještě musí projít tímhle peklem, než společnost pochopí, že za každým „úspěšným“ mužem stojí žena, která často obětuje všechno? Kolik z nás ještě bude mlčet, než si uvědomíme svou hodnotu?