„Nejsem dost dobrá pro vašeho syna?“ – Drama české snachy u rodinného stolu

„Tohle jídlo je zase studené, Lucie. U nás doma jsme byli zvyklí na pořádný oběd, ne na tohle.“ Slova mé tchyně, paní Novotné, se rozlehly jídelnou jako ledová sprcha. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly, a cítila jsem, jak mi hoří tváře hanbou. Můj manžel Petr seděl vedle mě, upřeně zíral do talíře a mlčel. Jeho otec, pan Novotný, si jen odkašlal a rychle se napil piva. Děti, Tomáš a Anička, se na mě podívaly s otázkou v očích, ale já jsem jim nemohla odpovědět. V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadnu do země.

Nedělní obědy u Novotných byly pro mě vždycky zkouškou odvahy. Každý týden jsem doufala, že tentokrát to bude jiné, že mě paní Novotná konečně přijme. Ale pokaždé jsem odcházela domů s pocitem, že jsem selhala. „Víš, Lucie, Petr měl vždycky rád svíčkovou tak, jak ji dělám já. Tohle je nějaké… moderní,” pokračovala tchyně a významně se podívala na svého syna. Petr jen pokrčil rameny a dál mlčky jedl. Nikdy se mě nezastal. Nikdy.

Vzpomněla jsem si na první setkání s jeho rodinou. Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se být milá, vstřícná, dokonce jsem přinesla domácí koláč. Paní Novotná se na mě tehdy podívala přes brýle a řekla: „To je hezké, ale my máme radši bábovku.” Už tehdy jsem cítila, že mě nikdy nepřijme. Ale kvůli Petrovi jsem se snažila dál. Roky jsem pekla, vařila, pomáhala s vnoučaty, nabízela se s úklidem, ale vždycky bylo něco špatně. „Lucie, ty neumíš pořádně vyžehlit košile. Lucie, ty neumíš správně vychovávat děti. Lucie, ty nejsi dost dobrá pro našeho Petra.”

Jednou jsem se o tom snažila s Petrem mluvit. „Petře, proč mě tvoje máma nemá ráda? Co jsem jí udělala?” zeptala jsem se tiše, když jsme večer leželi v posteli. „To si jen myslíš, Lucko. Máma je prostě taková. Neber si to osobně,” odpověděl a otočil se ke zdi. Ale jak si to nemám brát osobně, když mě ponižuje před vlastními dětmi?

Dnes, u toho stolu, jsem cítila, jak ve mně něco praská. „Možná bychom mohli někdy zkusit něco nového, mami,” ozvala se najednou Anička, naše dcera. „Mně chutná, co mamka vaří.” Paní Novotná se na ni podívala s údivem, jako by ji poprvé slyšela mluvit. „To je hezké, Aničko, ale tradice jsou tradice,” odvětila ledově. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to dál nevydržím. „Paní Novotná, vím, že nejsem jako vy. Nejsem vaše dcera, ale snažím se. Snažím se už osm let. Možná bychom si mohly promluvit o tom, co vám na mně tolik vadí?” řekla jsem roztřeseným hlasem.

V místnosti zavládlo ticho. Petr se na mě poprvé za celou dobu podíval. „Lucko…” začal, ale já ho přerušila. „Ne, Petře, já už to takhle dál nechci. Každou neděli se vracím domů a cítím se horší a horší. Dělám všechno, co můžu, ale nikdy to nestačí. Proč? Co mám ještě udělat?”

Tchyně se napřímila a její hlas zněl tvrdě: „Já jen chci pro svého syna to nejlepší. Vždycky jsem si představovala, že si vezme někoho, kdo bude držet naši rodinnou tradici. Ty jsi jiná, Lucie. Neříkám, že špatná, ale jiná.” „A to je špatně?” zeptala jsem se. „To znamená, že nikdy nebudu dost dobrá?”

Petr se konečně ozval: „Mami, Lucka je moje žena. Mám ji rád takovou, jaká je. Prosím tě, přestaň ji pořád srovnávat s tebou.” Tchyně se na něj podívala s bolestí v očích. „Ty jsi můj syn. Já tě vychovala. Chci pro tebe to nejlepší.” „A já jsem šťastný s Luckou,” řekl Petr tiše, ale rozhodně.

V tu chvíli jsem pocítila úlevu, ale zároveň i smutek. Proč to muselo dojít až sem? Proč jsem musela roky snášet ponižování, než se Petr konečně postavil za mě? Děti se ke mně přitiskly a já je objala. „Mami, já tě mám ráda,” zašeptala Anička. „Já taky,” přidal se Tomáš.

Po obědě jsem šla do kuchyně a snažila se uklidnit. Paní Novotná přišla za mnou. „Lucie… možná jsem byla moc tvrdá. Ale víš, jak to myslím. Já jen nechci, aby se Petr změnil.” „Ale on se nezměnil, paní Novotná. Jen dospěl. A já taky. Prosím vás, zkuste mě přijmout takovou, jaká jsem. Kvůli dětem, kvůli Petrovi… a možná i kvůli sobě.”

Tchyně chvíli mlčela, pak si povzdechla. „Dobře, Lucie. Zkusím to. Ale bude to těžké.” „Pro mě taky,” přiznala jsem.

Cestou domů jsem přemýšlela, co bude dál. Vím, že to nebude jednoduché. Ale poprvé za osm let mám pocit, že jsem se postavila sama za sebe. Možná to naše manželství posílí. Možná ne. Ale už nechci žít ve stínu očekávání druhých.

Někdy si říkám: Kolik toho musí člověk snést, než si dovolí být sám sebou? A stojí za to bojovat za lásku, když vás rodina nikdy nepřijme? Co byste udělali vy na mém místě?