V šedesáti jsme zjistili, že nás děti už nepotřebují: Hořká pravda prázdného hnízda

„Proč mi zase nebere telefon?“ zamumlala jsem, když jsem už potřetí během týdne volala Davidovi. Seděla jsem u kuchyňského stolu, prsty nervózně bubnovaly o hrnek s vychladlým čajem. František, můj muž, seděl naproti mně, zabořený do novin, ale viděla jsem, jak koutkem oka sleduje každý můj pohyb.

„Nech ho být, Marie,“ řekl tiše, aniž by zvedl oči. „Má svůj život. Všichni tři mají.“

„Ale vždyť jsme jejich rodiče! Copak je to normální, že se nám ani neozvou?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla ta silná, ta, která držela rodinu pohromadě. Ale teď, když je dům prázdný a děti rozlétlé po republice, mám pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda.

Vzpomínám si, jak jsme s Františkem před třiceti lety kupovali tenhle dům v malé vesnici u Kolína. Bylo to naše hnízdo, místo, kde jsme chtěli vychovat děti a zestárnout spolu. Dlouhé večery jsme trávili u stolu, děti se hádaly o poslední kousek bábovky, František vyprávěl historky z práce a já se smála, až mi tekly slzy. Teď je tu jen ticho a ozvěna těch dávných dnů.

Nejstarší dcera Jana žije v Brně, má dvě děti a práci, která ji zcela pohlcuje. Když jí volám, většinou mi řekne: „Mami, promiň, teď nemůžu, zavolám později.“ Ale to později většinou nikdy nepřijde. Prostřední, Tomáš, je v Praze, věčně na cestách, pořád v jednom kole. A David, náš nejmladší, ten, který byl vždycky nejcitlivější, se nám úplně odcizil. Od té doby, co se rozešel s tou svou Markétou, se stáhl do sebe a na naše telefonáty nereaguje vůbec.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Františku, co jsme udělali špatně? Proč nás děti nepotřebují?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil. František položil noviny, vzal mě za ruku a dlouho mlčel. „Možná jsme je naučili být samostatné. Možná je to vlastně dobře. Ale chápu tě. I mě to bolí.“

Začali jsme si všímat, jak se náš život smrskl na rutinu. Ráno káva, krátká procházka, nákup v místním obchodě, kde nás prodavačka zdraví jménem, protože jsme tam už jediní staří známí. Odpoledne televize, večer kniha nebo křížovky. Občas přijde sousedka na kafe, ale většinou jsme jen my dva. A ticho.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Vzala jsem telefon a napsala dětem zprávu: „Chybíte mi. Prosím, ozvěte se.“ Odpověděla jen Jana. „Mami, vím, že to není jednoduché, ale máme toho teď opravdu moc. Přijedeme na víkend, slibuju.“

Ten víkend jsem uklízela celý dům, pekla koláče, připravovala postele. František se smál: „Jako bys čekala návštěvu prezidenta.“ Ale v očích měl stejnou naději jako já. Když Jana s rodinou přijela, bylo to krásné, ale zároveň zvláštní. Děti si hrály na tabletu, Jana s manželem pořád koukali do mobilu. Povídali jsme si, ale bylo to povrchní, jako by mezi námi stála neviditelná zeď.

Po jejich odjezdu jsem seděla na verandě a dívala se do zahrady. František přišel, sedl si vedle mě a položil mi ruku na rameno. „Musíme si najít nový smysl, Marie. Děti už svůj život mají. My musíme najít ten náš.“

Začali jsme chodit na procházky do lesa, přihlásili jsme se na kurz keramiky v místním kulturním domě. Poznali jsme nové lidi, začali jsme znovu objevovat, co nás kdysi spojovalo. Ale stejně, když večer ležím v posteli, přemýšlím, jestli jsme opravdu udělali všechno správně. Jestli jsme děti neodradili tím, jak jsme je vždycky vedli k samostatnosti. Nebo jestli je to prostě přirozený běh života.

Jednou večer mi přišla zpráva od Davida. „Mami, promiň, že jsem se neozýval. Potřeboval jsem být chvíli sám. Mám tě rád.“ Rozplakala jsem se. Byla to krátká zpráva, ale znamenala pro mě celý svět.

Teď už vím, že děti nás možná nepotřebují tak, jako dřív, ale pořád jsme jejich rodiče. A možná je na čase, abychom se naučili žít i pro sebe. Ale někdy se ptám sama sebe: Je tohle opravdu stáří? Je tohle ten život, na který jsme se celý život připravovali? Co když už nikdy nebudeme tak důležití, jako jsme byli dřív?

Co si o tom myslíte vy? Máte to doma podobně? Jak jste se s tím vyrovnali?