Celý den jsem vařila, ale místo vděku mě manžel ponížil před celou rodinou: Příběh ženy slavného šéfkuchaře

„Tohle jídlo je vážně tvoje maximum, Lucie?“ Pavel se na mě podíval přes stůl s tím svým povýšeným úsměvem, zatímco jeho matka, sestra i naše dvě děti ztichly. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout pod zem. Celý den jsem stála v kuchyni, abych připravila slavnostní večeři k jeho narozeninám. Vstávala jsem v šest, abych stihla upéct domácí housky, připravit svíčkovou podle receptu jeho babičky, a dokonce jsem se pustila i do jeho oblíbeného dortu s malinami. Všechno jsem dělala s láskou a s nadějí, že tentokrát mi třeba řekne, že je na mě pyšný.

Ale místo toho přišla kritika. „Maso je trochu tužší, omáčka by potřebovala víc citronu,” pokračoval Pavel, aniž by se na mě podíval. Jeho matka přikývla a dodala: „No, Pavle, ty bys to určitě zvládl líp, viď?” Všichni se zasmáli, jen já jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Děti se na mě podívaly a já viděla v jejich očích rozpaky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem schopná dál předstírat, že je všechno v pořádku.

Pavel je šéfkuchař v jedné z nejlepších restaurací v Praze. Jeho jméno znají všichni gurmáni, jeho fotky visí v časopisech a jeho ego je stejně velké jako jeho talent. Když jsme se poznali, byl ještě obyčejný kuchař v menší restauraci na Vinohradech. Tehdy mě okouzlil svou vášní pro jídlo a smyslem pro humor. Jenže s každým jeho úspěchem rostla i jeho náročnost – nejen na sebe, ale hlavně na mě.

„Mami, mně to chutná,” ozvala se potichu naše dcera Anička. „Děkuju, zlato,” usmála jsem se na ni, ale Pavel ji okamžitě okřikl: „Nemusíš lhát, Aničko. Když něco není dobré, máš to říct. Jen tak se člověk zlepší.” V tu chvíli jsem už slzy neudržela. Omluvila jsem se a odešla do koupelny. Seděla jsem na okraji vany, třásly se mi ruce a v hlavě mi běželo, jak jsem zase selhala. Proč se nikdy nemůžu zavděčit? Proč je pro něj důležitější dokonalost než rodina?

Vzpomněla jsem si na naši svatbu. Jak mi tehdy šeptal do ucha, že se mnou chce zestárnout, že budu jeho inspirací. Kde se to všechno ztratilo? Kdy se z něj stal člověk, který mě místo podpory jen kritizuje? Vrátila jsem se do jídelny, kde už se všichni bavili o Pavlových pracovních úspěších. „Pavle, pověz nám, jak jsi dostal tu hvězdu od Michelinů!” volala jeho sestra. Nikdo si mě nevšímal. Jako bych byla jen stín, který tu prostě musí být, aby všechno klapalo.

Večer, když hosté odešli a děti spaly, jsem sebrala odvahu a šla za Pavlem do obýváku. Seděl u televize, popíjel víno a tvářil se spokojeně. „Pavle, proč jsi mě dneska tak ponížil před všemi?” zeptala jsem se tiše. Ani se na mě nepodíval. „Lucie, já tě jen chci posunout dál. Kdybys byla trochu otevřenější kritice, mohla bys být v kuchyni fakt dobrá. Ale ty se hned urazíš.”

„Já jsem nevařila proto, abych tě ohromila. Chtěla jsem, abys měl radost, že jsem se snažila. Že jsem myslela na tebe. Ale ty… ty mě nikdy nepochválíš. Nikdy neřekneš, že jsi vděčný. Vždycky jen hledáš chyby. Už mě to bolí, Pavle. Bolí mě, že pro tebe nikdy nejsem dost dobrá.”

Chvíli bylo ticho. Pak Pavel pokrčil rameny: „Tak se snaž víc. Nebo to nech na mně.” V tu chvíli jsem pochopila, že se nikdy nezmění. Že pro něj budu vždycky jen někdo, kdo má plnit jeho očekávání. Odešla jsem do ložnice a poprvé za těch patnáct let jsem si představila, jaké by to bylo žít bez něj. Bez jeho kritiky, bez jeho povýšených poznámek, bez pocitu, že jsem neviditelná.

Druhý den ráno jsem dětem připravila snídani a rozhodla se, že si vezmu volno v práci. Potřebovala jsem být sama. Procházela jsem se po Stromovce a přemýšlela, co vlastně chci. Chci zůstat v manželství, kde jsem jen služka a terč kritiky? Nebo mám právo být šťastná, i když to znamená odejít? Když jsem se vrátila domů, Pavel už byl v práci. Na stole ležel lístek: „Večeři dnes nevař, přivedu kolegy. Objednej pizzu.”

V tu chvíli jsem se rozhodla. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Janě a všechno jí řekla. „Lucie, ty nejsi žádná neschopná ženská. Jsi skvělá máma, pracuješ, staráš se o všechno. On tě jen ničí, protože sám má mindráky. Nenech si to líbit!” Povzbudila mě, abych si stála za svým. Večer jsem Pavlovi řekla, že už takhle dál žít nechci. Že buď začne respektovat mě a mou snahu, nebo odejdu. Smál se mi do očí. „Ty? Ty bys beze mě nepřežila ani týden.”

Ale já jsem věděla, že tentokrát už ustupovat nebudu. Děti mě objaly a řekly, že jsou na mě pyšné. A já? Poprvé po letech jsem se cítila silná. Možná nejsem dokonalá kuchařka, ale jsem člověk, který si zaslouží úctu a lásku.

Řekněte mi, proč je v některých rodinách tak těžké slyšet obyčejné „děkuju”? Myslíte, že je možné změnit člověka, který vás celý život jen kritizuje?