Zimní ráno, horké slzy: Příběh Marty a Pavla

„Marto, otevři! Prosím tě, otevři!“ bušila máma na dveře tak naléhavě, že jsem se lekla, jestli se něco nestalo babičce. Bylo ještě šero, venku sněžilo a já stála v kuchyni v teplých ponožkách, s hrnkem kávy, který se mi třásl v ruce. Otevřela jsem dveře a máma vpadla dovnitř, oči zarudlé, kabát ještě rozepnutý. „Musíme si promluvit. Hned.“

Věděla jsem, že to nebude dobré. V posledních týdnech bylo mezi mnou a Pavlem napětí, které by se dalo krájet. Přicházel domů pozdě, vymlouval se na práci, a když už byl doma, mlčel nebo se hádal kvůli maličkostem. Ale pořád jsem doufala, že je to jen únava, že to přejde. Máma mě posadila ke stolu, sama si sedla naproti a vzala mě za ruku. „Marto, včera jsem viděla Pavla s nějakou ženou. Drželi se za ruce. Byli spolu v kavárně na náměstí. Nechci ti ubližovat, ale musela jsem ti to říct.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. V hlavě mi běžely obrazy posledních měsíců – Pavlův chlad, jeho neustálé zprávy na telefonu, jeho neochota mluvit o čemkoli osobním. „Jsi si jistá?“ zašeptala jsem. Máma přikývla a v očích se jí zaleskly slzy. „Promiň, Martičko, ale nemohla jsem ti to zatajovat.“

Seděla jsem tam, neschopná pohybu. Najednou jsem si uvědomila, že v ložnici spí náš syn, malý Tomášek. Musím být silná kvůli němu, říkala jsem si, ale v tu chvíli jsem byla jen zlomená žena, která přišla o všechno, čemu věřila. Máma mě objala a já se rozplakala. „Co mám dělat?“ vzlykala jsem. „Co když to není pravda? Co když je to jen nedorozumění?“

Ale v hloubi duše jsem věděla, že to pravda je. Ještě ten den jsem Pavlovi napsala, že si musíme promluvit. Přišel domů později než obvykle, tvářil se unaveně, ale když mě uviděl, jak sedím v kuchyni s očima opuchlýma od pláče, zarazil se. „Co se stalo?“ zeptal se, ale jeho hlas byl prázdný, bez zájmu. „Pavle, musíme si promluvit. Máma tě viděla s nějakou ženou. Chci vědět pravdu.“

Chvíli mlčel, pak si sedl naproti mně a sklopil oči. „Marto, já… je to pravda. Už nějakou dobu mám někoho jiného. Nechtěl jsem ti ublížit, ale už to takhle dál nejde.“

V tu chvíli jsem měla chuť na něj křičet, rozbít talíř, cokoliv, jen abych necítila tu bolest. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj, jako by byl cizí člověk. „A co Tomášek? Myslel jsi na něj?“ Pavlovi se zaleskly oči. „Samozřejmě, že ano. Ale mezi námi už to nefunguje. Nechci ti lhát.“

Následující dny byly jako v mlze. Máma mi pomáhala s Tomáškem, vařila, uklízela, snažila se mě rozptýlit. Ale já byla duchem nepřítomná. Každý večer jsem seděla u jeho postýlky a dívala se, jak spí. „Jak mu to mám říct? Jak mu vysvětlím, že táta už s námi nebude?“ ptala jsem se sama sebe.

Jednoho večera, když Pavla nebylo doma, jsem slyšela, jak Tomášek v postýlce tiše pláče. Sedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech. „Maminko, proč je táta pořád pryč?“ zeptal se mě. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. „Tatínek teď musí být chvíli jinde, ale pořád tě má moc rád,“ zašeptala jsem a snažila se nebrečet. Tomášek mě objal a já věděla, že kvůli němu musím být silná.

Pavel se odstěhoval o týden později. Bylo to rychlé, bez velkých slov, jen pár kufrů a tiché rozloučení. „Marto, promiň mi to. Vím, že jsem ti ublížil,“ řekl mi ve dveřích. „Ale já už nemůžu žít ve lži.“

Zůstala jsem sama v bytě, kde všechno připomínalo naše společné roky. Každý kout, každý hrnek, každý obrázek na stěně. Máma mě přesvědčovala, ať jedu na pár dní k nim, ale já jsem nechtěla utíkat. Chtěla jsem se postavit realitě čelem. Začala jsem chodit do práce dřív, abych nemusela být doma sama. Kolegové si všimli, že jsem jiná, ale nikdo se neptal. Jen Jana, moje nejlepší kamarádka, mě jednou vytáhla na kávu. „Marto, musíš žít dál. Kvůli sobě, kvůli Tomáškovi. Pavel za to nestojí.“

Ale jak mám žít dál, když mám pocit, že všechno, co jsem budovala, je pryč? Každý večer jsem si psala deník, abych ze sebe dostala bolest. Psala jsem o tom, jak mi chybí společné snídaně, jak mi chybí jeho smích, i když už dlouho nebyl upřímný. Psala jsem o strachu, že Tomášek bude vyrůstat bez otce. Psala jsem o vzteku, že jsem si nevšimla, jak se nám manželství rozpadá pod rukama.

Jednou večer, když jsem seděla na balkoně a dívala se na zasněžené střechy, mi zavolal Pavel. „Můžu zítra přijít za Tomáškem?“ zeptal se. „Samozřejmě,“ odpověděla jsem, i když jsem měla chuť říct ne. Druhý den přišel, přinesl Tomáškovi hračku a seděl s ním na koberci v obýváku. Dívala jsem se na ně a cítila směs smutku a úlevy. Možná je lepší, že už nejsme spolu, když už jsme si neměli co říct.

Začala jsem chodit na terapii. Bylo těžké mluvit o svých pocitech, ale pomáhalo mi to. Pomalu jsem se učila být sama sebou, ne jen Pavlovou ženou. Začala jsem znovu malovat, chodit na procházky s Tomáškem, smát se s kamarádkami. Byly dny, kdy jsem měla pocit, že to zvládnu, a dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Ale vždycky jsem si vzpomněla na Tomáška a na to, že on mě potřebuje.

Jednou večer, když jsme s Tomáškem stavěli sněhuláka na dvoře, se mě zeptal: „Maminko, budeš někdy zase šťastná?“ Podívala jsem se mu do očí a usmála se. „Já doufám, že ano, Tomášku. A ty mi s tím určitě pomůžeš.“

A tak se ptám i vás: Myslíte, že je možné začít znovu, když vám někdo zlomí srdce? Jak jste to zvládli vy?