V pět ráno mi pes zaryl čumák do ruky a táhl mě z kuchyně, zatímco za dveřmi funěla policie

V pět ráno mi Bady zaryl čumák do ruky a táhl mě z kuchyně. Na linu se lesklo něco tmavého, jako krev, a za dveřmi na chodbu někdo bušil. V paneláku na Zahradním Městě se ozývaly kroky, cizí hlas a praskání vysílačky. Bady funěl krátce a rychle, jako kdyby mě chtěl někam schovat, a já v tu chvíli ještě nevěděla, jestli se bojím víc policie, nebo toho, kdo stojí na druhé straně…

Ještě před rokem bych vám řekla, že domov je místo, kam se člověk vrací, aby se nadechl. Že i když je v práci dusno a energie zdražily, tak aspoň v bytě zavřete dveře a je ticho. Jenže pak Petr přišel s tím, že jeho sestřenice Lenka s manželem Martinem „na chvíli“ potřebují pomoc. Prý se jim zvedl nájem v Hostivaři, majitel prodává byt, a než najdou něco vlastního, složí se u nás. Máme přece tři plus jedna v osobním vlastnictví, hypotéku, ale „nějak to dáme“.

Řekla jsem ne. Ne proto, že bych byla bezcitná. Jen jsem cítila, jak se mi v žaludku zvedá kyselá vlna, když si představím cizí věci v našich skříních a cizí hlasy večer v obýváku. Petr se urazil. Řekl, že jsem sobecká. A že rodina je rodina. Ten večer jsem cítila v bytě pach jeho potu a piva, co si otevřel na truc, a ten pach mi zůstal v nose jako varování.

Přijeli v listopadu. Venku byla mokrá zima, taková ta pražská, kdy se sníh ani neusadí a jen se lepí šedá břečka na boty. Přinesli dvě obří tašky z Tesca, krabici hrnků a Lenka hned prohlásila, že v kuchyni je málo místa, takže bude muset „trochu přerovnat“. Martin si sedl k televizi a ani se nepředstavil. První noc jsem nemohla spát. Z předsíně táhl zápach mokrých bund a levného parfému, který Lenka používala tak, že jsem ho cítila i na polštáři.

Bady přišel o pár týdnů později. Neplánovali jsme psa. Petr alergii neměl, já jsem se bála starostí. Jenže jednou, cestou z práce, jsem šla kolem malého útulku na okraji Prahy, u Štěrbohol. Pršelo a vítr mi tlačil kapky pod šálu. V kotci seděl pes, ne čistokrevný, spíš takový zubatý kříženec s drátěnou srstí, s jedním uchem trochu nalomeným. Nebyl ani velký, ani malý. Když jsem si dřepla, položil mi packu na koleno, jako by mě znal. Jeho srst byla vlhká a studená, a přesto z něj šlo teplo. Dýchal mi do dlaně, krátce a klidně.

Nevím, proč jsem to udělala. Možná proto, že doma už nebylo místo pro moje ticho. Možná proto, že jsem se chtěla o něco starat, co mi nebude říkat, že jsem sobecká. Zaplatila jsem adopční poplatek z peněz, které jsem měla stranou na opravu pračky. Ten byl můj první nevratný krok. Když jsem doma otevřela dveře a Bady vstoupil do předsíně, Lenka se zasmála, že „aspoň bude veselo“.

Veselo nebylo. Bady měl svoje potřeby. Musela jsem s ním ráno a večer ven, i když jsem byla po směně v kanceláři úplně vyždímaná. Petr se tvářil, že je to můj nápad, tak ať se starám. Lenka začala komentovat, že pes smrdí. Jenže ten jeho „smrad“ byl pro mě najednou kotva. Směs mokré srsti a hlíny z parku. Když jsem přišla domů a v bytě byl pach smaženého řízku, cigaret, které Martin kouřil u okna, a přepáleného oleje, Bady mi strčil hlavu do dlaně a já cítila, že aspoň něco patří mně.

Zpočátku jsem se na něj zlobila. Když štěkal, když tahal na vodítku, když mi rozkousal rohožku. V noci jsem se budila na jeho škrábání, protože Lenka zavírala dveře do pokoje a on chtěl být u mě. Jednou jsem na něj sykla tak ostře, že se stáhl do kouta a přitiskl uši. Ten pohled mě pálil ještě druhý den v práci. V tramvaji jsem cítila mokré rukavice a studený kov madla a bylo mi trapně, že jsem se nechala vytočit tak snadno.

Jenže pak přišel první moment, kdy mi došlo, že ten pes není jen další starost. Bady začal dělat něco zvláštního. Kdykoli se Martin přiblížil ke mně v kuchyni, Bady se postavil mezi nás. Nevrčel, jen stál. Jeho tělo bylo napjaté a já cítila, jak se mu přes srst třese sval. Martin jednou natáhl ruku, jako že mi sáhne na rameno, a Bady se mu opřel o koleno tak pevně, až ustoupil. „Co je to za nevychovaného psa?“ vyštěkl Martin. Petr se zasmál, že „to je jen pes“. Ale mně se v tu chvíli uvolnil dech.

Začala jsem chodit ven déle. Nejen na rychlé vyvenčení mezi paneláky. Šly jsme do parku, kolem hřiště, kde v zimě skřípaly řetězy na houpačkách. Vzduch voněl kouřem z komínů a mokrým listím. Bady běhal po trávě, a když se ke mně vrátil, jeho bok mi zavadil o stehno, teplý a živý. Naučila jsem se sledovat jeho dech. Když si lehl vedle mě na gauč, cítila jsem jeho pravidelné dýchání a tlukot srdce, jak mi přes deku vibroval do kolen.

Jednou nás zastavila sousedka Jana z vedlejšího vchodu. Dřív jsme se jen míjeli u schránek. Teď se sklonila k Badyho hlavě a řekla, že je krásný. Vyměnily jsme si pár vět o veterináři, o očkování, o tom, že v Lidlu zase zdražili granule. Bylo to banální, a přesto se mi po dlouhé době někdo díval do očí, jako bych byla člověk, ne překážka v cizím bytě.

Pak přišla realita. Bady začal kulhat. Veterinární klinika v Malešicích mi řekla, že to může být zánět, možná něco horšího. Účet za vyšetření byl skoro čtyři tisíce. Seděla jsem v čekárně, kde to páchlo dezinfekcí a mokrými psy, a v ruce jsem mačkala kartu pojišťovny, jako by mi mohla pomoct. Nemohla. Petr mi doma řekl, že „za psa tolik dávat nebude“. Lenka poznamenala, že by se to v útulku stejně neřešilo.

Ten večer jsem udělala druhé nevratné rozhodnutí. Vzala jsem si přesčasovou směnu a přibrala víkendové administrativní výpomoci. Znamenalo to méně spánku a víc nervů. Znamenalo to, že jsem ráno v metru stála s očima pálícíma únavou a cítila pach cizích kabátů a vlhkého betonu. Znamenalo to ale i to, že jsem zaplatila léčbu a Bady po týdnu zase běžel.

Doma se mezitím zhoršovalo všechno. Lenka začala brát moje věci. Ne velké, spíš drobnosti. Hrnek, ručník, kosmetiku. Martin měl zlostné výbuchy. Petr mezi námi lavíroval a nakonec se otočil proti mně. Říkal, že dělám dusno. Že kdybych byla víc „v pohodě“, všichni bychom to zvládli.

A pak ta noc. Ne ta s policií, ale noc, která jí předcházela. Byla ledová, mráz kreslil na okno bílé mapy. Lenka s Martinem se vrátili pozdě, smrděli alkoholem a studeným kouřem. V kuchyni se hádali. Slyšela jsem ránu, jako když spadne hrnec. Petr spal. Já seděla v ložnici a Bady ležel u dveří. Najednou zvedl hlavu a tiše zavrčel. Ne na mě. Na chodbu.

Martin otevřel dveře do ložnice bez zaklepání. Řekl něco o tom, že „si to vyříkáme“. Přistoupil blíž. V tu chvíli Bady vyskočil a stoupl si přede mě. Jeho srst se mi otřela o kotník. Cítila jsem teplo jeho těla, jak se mi opřelo do nohou. Martin se zarazil. A já poprvé po měsících řekla nahlas: „Vypadni.“

Martin udělal krok, jako by mě chtěl odstrčit. Bady štěkl, krátce, tvrdě. Martin couvl a zaklel. Lenka začala křičet, že jsem hysterická. Petr se probudil a místo aby mě bránil, začal řvát na mě, že dělám ostudu.

Když se uklidnili a já seděla v kuchyni, všude byl pach přepáleného oleje a rozlitého piva. Na linu byla tmavá skvrna z rozbité sklenice a trochu krve, Martin se řízl. Já se dívala na tu krev a došlo mi, že jestli zůstanu, jednou to nebude jeho krev.

V pět ráno, když Bady zaryl čumák do ruky a táhl mě pryč, už někdo zvonil. Jana, sousedka, slyšela křik. Zavolala policii. Stála jsem u dveří, Bady se mi třásl u nohy a funěl. Policisté se ptali, jestli je všechno v pořádku. Petr se snažil mluvit za mě. Lenka brečela. Martin nadával.

A já udělala třetí nevratné rozhodnutí. Řekla jsem pravdu. Ne dramaticky. Jen jsem se podívala na policistu a řekla, že se bojím. Že v bytě jsou lidé, které tu nechci. Že se mi vyhrožovalo. Že manžel mi nepomáhá. Můj hlas se třásl, ale Bady mi položil hlavu na lýtko a jeho teplo mě drželo.

Následující dny byly hnusné a praktické. Sociální realita bez filmových zkratek. Policie sepsala oznámení. Řekli mi, jak podat návrh na vykázání, ale nebylo to hned. Musela jsem na obvodní oddělení, čekat v chodbě, kde to páchlo potem a starým linem. Musela jsem shánět právní radu. Peníze mizely. Petr mi napsal, že jsem zničila rodinu. Lenka rozeslala po příbuzných, že jsem „psychicky labilní“.

Nejhorší bylo, že jsem se doma už necítila doma. Byt byl náš, ale vzduch byl cizí. Všude cizí hlasy, cizí věci, cizí zápachy. A Bady začal být neklidný. V noci chodil sem a tam. Jeho drápy klapaly o podlahu. Když jsem ho hladila po hrudi, cítila jsem, jak mu buší srdce rychleji než obvykle.

Nakonec jsem udělala rozhodnutí, které bych dřív považovala za nemožné. Odejít. Ne z bytu, ale z manželství. Podala jsem žádost o rozvod. Začala jsem hledat malý podnájem, kde berou psa. To byla další logistická zeď. Majitelé chtěli kauci, dvě kauce, tři kauce. Někteří řekli rovnou, že pes ne. Jiní chtěli potvrzení o bezdlužnosti. Já přitom počítala každou korunu, protože energie, hypotéka, veterinář, všechno.

Našla jsem nakonec garsonku na Černém Mostě. Malou, s lino podlahou a oknem do dvora. Smrdělo to tam starým nábytkem a čisticím prostředkem, ale byl to můj zápach, protože jsem si ho mohla vybrat. První noc jsem tam seděla na matraci na zemi. Venku foukal vítr a někde v dálce ječela siréna. Bady se stočil u mých nohou. Jeho dech byl pomalý. Teplý. A když jsem mu položila ruku na bok, ucítila jsem, jak se s každým nádechem zvedá a klesá. Poprvé po dlouhé době jsem usnula bez toho, že bych se lekala každého kroku na chodbě.

Neřeknu, že to skončilo dobře. Rozvod je špinavý i bez hádek. Papíry, soud, advokát, termíny. Petr mi přestal posílat peníze na hypotéku včas. Musela jsem řešit splátky, banku, telefonáty. Některé dny jsem měla chuť Badyho obejmout a zároveň na něj křičet, protože kvůli němu jsem si přidala další starosti. Ta ambivalence mě děsila. Ale byla pravdivá.

Jenže pak si vzpomenu, jak stál mezi mnou a Martinem. Jak mě ráno vytáhl z kuchyně, když jsem byla zamrzlá strachem. Jak mě donutil vyjít ven, i když jsem se chtěla zavřít do sebe. Bez něj bych se možná naučila snášet nesnesitelné. A to je horší než rozvod.

Dnes chodím s Badyem kolem sídliště, v zimě po zmrzlém chodníku, v létě po rozpáleném asfaltu. V nose mám někdy ještě pach starého bytu a cizích bund v předsíni. Ale když mi Bady strčí čumák do dlaně, je to jiný svět. Ne ideální. Jen můj.

A teď se ptám vás, co byste udělali vy: Má člověk zůstat a „udržet rodinu“ za cenu vlastního strachu, nebo odejít, i když tím zlomí něco, co už nepůjde slepit?