V pět ráno mi na chodbě paneláku pes tlačil čumák do dlaně a já cítila krev, ale ještě jsem nevěděla, kdo z nás se dnes zlomí

V pět ráno mi na chodbě paneláku na Lesné klouzaly ponožky po studené dlažbě a Azor mi tlačil mokrý čumák do dlaně, jako by mě chtěl zvednout. Na jeho tlapce byla krev, tenká červená čára se táhla až ke schodům. Venku fičel vítr a někdo dole bouchl domovními dveřmi. Zazvonil mi telefon, neznámé číslo, a Azor se rozštěkal tak ostře, že jsem se lekla, jestli nám někdo nezmizel…

Ještě před rokem bych v tu chvíli myslela hlavně na to, co řeknou v práci. Co řekne šéf. Co si pomyslí lidi. Tehdy už jsem ale byla unavená tak, že jsem zapomínala, proč jsem si ráno čistila zuby. Vyhoření, říkala mi obvodní doktorka na poliklinice. Já tomu říkala „mlha“. V hlavě šum, v hrudníku těžký kámen. A v bytě ticho, které smrdělo přepálenou kávou a starým prádlem.

Azor se mi do života nedostal plánovaně. Nechtěla jsem psa. Nechtěla jsem nic, co by na mě bylo závislé. Měla jsem už tak dost povinností. V práci v call centru u Vaňkovky jsem brala přesčasy, abych zaplatila nájem a energie, co pořád lezly nahoru. A doma jsem se snažila tvářit, že to dávám. Jenže jsem nedávala.

Ten den, kdy jsem ho našla, pršelo. Takový ten listopadový déšť, co se lepí na tváře a páchne mokrým asfaltem. Šla jsem z Albertua s taškou brambor a levných těstovin. U popelnic za domem seděl pes. Ne štěně, spíš dospělý, kostnatý, s roztřepeným uchem a očima, co se nedívaly prosebně, ale vyčerpaně. Měl na sobě špinavý obojek bez známky.

„Běž domů,“ řekla jsem mu. A on nešel. Jen zvedl hlavu a zhluboka vydechl. Ten dech byl teplý a páchnul po něčem kyselém. Udělala jsem krok a on se zvedl taky. Neutíkal. Šel za mnou.

První nevratné rozhodnutí přišlo ještě ten večer. Otevřela jsem dveře bytu a on se protlačil dovnitř, jako by tam bydlel odjakživa. V předsíni se otřepal a kapky mi postříkaly kabát. Měla jsem v hlavě jedinou myšlenku: „Nemůžu.“ Byt v nájmu, ve smlouvě zákaz zvířat. Sousedi, co si stěžují na všechno. A peníze. Veterina. Krmivo. Čas.

Jenže Azor si lehl na rohožku a položil mi hlavu na nohu. Ta váha byla jednoduchá, konkrétní. Jeho srst byla drsná a studená od deště. Když jsem mu přejela prsty po hřbetě, ucítila jsem, jak se mu pod kůží třese sval. Žil. Byl tady. A já jsem si najednou uvědomila, že když zavřu dveře a vyhodím ho ven, zůstanu v tom tichu sama. A to ticho mě už dlouho požíralo.

Nechala jsem ho. A tím jsem porušila smlouvu, riskla výpověď z bytu, a ještě jsem si na krk pověsila další starost. Ten večer jsem mu dala zbytky kuřete a vodu v misce po salátu. Jedl hltavě, až mu chrčelo v krku. Pak si sedl ke gauči a díval se na mě, jak se snažím dýchat.

Druhý den jsem měla ranní směnu. Azor kňučel, když jsem si brala boty. Jeho oči mě pálily do zad. V práci mi volali, ať vezmu ještě jednu směnu navíc, prý někdo vypadl. Cítila jsem na jazyku kovovou pachuť stresu. A v hlavě mi bliklo: „Když půjdu, bude osm hodin sám. Když nepůjdu, nedám nájem.“

Šla jsem. A celý den jsem se nemohla soustředit. Sluchátko mi tlačilo do ucha, zákazníci nadávali, jako by jim patřil můj život. Když jsem se večer vrátila, Azor seděl u dveří. Neudělal louži, nesežral boty. Jen se ke mně přitiskl tak silně, až mi to vyrazilo dech. Jeho tělo bylo teplé. Slyšela jsem jeho rychlé dýchání, cítila jeho srdce, jak mi buší do stehna. A něco ve mně povolilo.

Začala jsem s ním chodit ven. Ne proto, že bych chtěla. Ze začátku mě to otravovalo. V zimě mi mrzly prsty, vodítko řezalo do dlaně a na chodníku byl posyp, co páchl chemií. Ale Azor potřeboval ven. A já musela.

Na těch procházkách se stalo něco, co bych sama neudělala. Začala jsem se dívat kolem sebe. Všímat si lidí. Všímat si, že ráno v parku voní vlhká hlína a že z pekárny u zastávky jde teplý pach rohlíků. Že když sněží, vzduch je tichý a ostrý. Azor mi tahal ruce k zemi, když chtěl očichat každý keř. A já se učila zpomalit, i když jsem měla v hlavě seznam povinností.

Jednou se u nás na chodbě objevila sousedka Jana z pátého. Držela v ruce igelitku a tvářila se přísně. „Vy tady máte psa?“ zeptala se.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Je dočasně,“ zalhala jsem.

Azor k ní přistoupil a místo štěkání jí olízl prsty. Jana ztuhla. Pak se jí koutky pohnuly. „Tak hlavně ať neštěká v noci,“ řekla a šla dál. Ten malý moment byl první trhlina v mém přesvědčení, že lidi jsou jen hrozba.

Pak přišla krize. Ne moje, ale jeho. Začal kulhat. Nejdřív jen po delší procházce, pak i doma. Jedno ráno se zvedl z pelíšku a zakňučel tak, že mi přeběhl mráz po zádech. Jeho tlapka byla nateklá a mezi polštářky měl rozříznutou kůži. Nevím, kde se to stalo. Možná střep. Možná posyp.

Veterina na Králově Poli měla plno. Na telefonu mi řekli, že nejdřív za dva dny. Dva dny. Azor mi ležel u nohou a funěl. Z tlamy mu šel teplý dech, cítila jsem v něm pach granulí a bolesti. V peněžence jsem měla tři stovky. Výplata až za týden.

A tady přišlo druhé nevratné rozhodnutí: zavolala jsem do práce a řekla, že nepřijdu. Šéf řval do telefonu. „To si děláte srandu? Zase nějaká výmluva?“

„Není to výmluva,“ řekla jsem. Hlas se mi třásl, ale nepoložila jsem to. „Mám akutní věc. Nepřijdu.“

Když jsem zavěsila, ruce se mi klepaly. Věděla jsem, že tohle mi neodpustí. A taky neodpustil. O tři dny později mi přišel e-mail o ukončení smlouvy ve zkušebce. Byla jsem bez práce. A přesto jsem cítila něco jako úlevu. Ne hezkou, spíš drsnou, jako když si strhnete náplast.

Na veterinu jsem nakonec jela tramvají do Bystrce, protože tam měli pohotovost. Azor seděl na zemi u mých nohou, hlavu opřenou o moje koleno. Lidi se na nás dívali. Některým to smrdělo mokrým psem, jiní se usmívali. Já cítila jen ostudu a strach. Na klinice to páchlo dezinfekcí a mokrou srstí. Čekali jsme dvě hodiny. Účet byl skoro tři tisíce. Ošetření, antibiotika, obvaz.

Zaplatila jsem kartou, i když jsem věděla, že půjdu do mínusu. V tu chvíli mi došlo, že jsem se rozhodla. Že už to není „dočasně“.

Když jsme se vraceli domů, sněžilo. Velké mokré vločky se lepily Azorovi na hřbet. Doma jsem mu obvaz převázala. Držela jsem jeho tlapku v dlaních, cítila teplo přes gázu. On se mi díval do očí a tiše vzdychal. Ten zvuk byl jako přiznání, že mi věří. A to mě děsilo.

Jenže tím to neskončilo. Majitel bytu se o psovi dozvěděl. Někdo si stěžoval. Možná Jana, možná někdo jiný. Zavolal mi a mluvil ledově. „Ve smlouvě je zákaz. Buď pes pryč, nebo vy.“

Třetí nevratné rozhodnutí: odstěhovala jsem se. Ne do lepšího. Do menšího, dražšího, na okraji Brna, kde majitel toleroval zvíře za vyšší kauci. Peníze jsem neměla. Půjčila jsem si od mámy, se kterou jsem se měsíce nebavila, protože jsem se styděla za to, jak nezvládám život.

Telefonát s mámou byl nejhorší. „Proč mi neřekneš dřív?“ ptala se. V jejím hlasu byla únava a něco jako strach.

„Protože nechci být přítěž,“ vyhrkla jsem. A pak jsem se rozbrečela, s tváří přitisknutou k Azorovu krku. Jeho srst voněla prachem a šamponem z drogerie, co jsem koupila v Lidlu. Tlačil se ke mně, až mě to bolelo. A já poprvé po dlouhé době cítila, že nejsem sama.

Stěhování bylo peklo. Krabice, výtah, který nejel, a Azor, co se bál cizích chodeb. V novém bytě byla okna na rušnou silnici. V noci jsem slyšela auta a mokré šustění stromů ve větru. Azor chodil sem a tam, funěl, nemohl si lehnout. Já taky ne.

A tehdy přišlo něco, co jsem dlouho odkládala. Čtvrté rozhodnutí by možná někdo nepočítal, ale pro mě bylo největší: šla jsem na terapii. Ne proto, že bych chtěla být „lepší verze sebe“. Šla jsem, protože jsem se bála, že když se zhroutím, Azor skončí zase u popelnic.

Objednat se přes pojišťovnu byla byrokracie. Telefonáty, čekací lhůty, doporučení od obvodní. Nakonec jsem našla psycholožku, co měla smlouvu s VZP, ale termín až za měsíc. Ten měsíc jsem přežila díky rutině. Ranní venčení. Krmivo. Obvazy. Práce hledaná na Úřadu práce, kde to páchlo potem a starým linem. A Azor, který mě nenechal zůstat v posteli.

Ten telefonát v pět ráno, kterým to začalo, byl od Jany. „Promiňte, že budím,“ řekla zadýchaně. „Viděla jsem na kameře ve vchodu, že váš pes kulhá a nechal tam krev. Nechcete pomoct? Mám doma obvazy.“

Stála jsem na chodbě, Azor se třásl a já měla v ruce jeho tlapku. Najednou jsem nebyla jen ta ženská, co porušuje pravidla. Byla jsem někdo, komu někdo nabídnul pomoc. A já jsem ji přijala. To bylo možná poprvé po letech, co jsem řekla „ano“ bez pocitu dluhu.

Jana přišla v županu, voněla po levandulovém aviváži. Sedla si na zem, jako by to bylo normální, a držela Azorovi hlavu, zatímco jsem převazovala ránu. Azor jí olízl zápěstí. Ona se zasmála. Krátce, tiše. „Víš,“ řekla, „já jsem po rozvodu taky myslela, že už nic nezvládnu.“

Nevyřešilo to můj život. Pořád jsem měla dluh na kartě. Pořád jsem hledala práci, která by šla skloubit s venčením. Pořád jsem měla dny, kdy jsem se nenáviděla za to, že jsem si psa vůbec nechala. Někdy jsem na něj byla i protivná. Když štěkal na chodbě, když mi rozkousal vodítko, když jsem se bála, že mě kvůli němu zase vyhodí.

Ale Azor žil. Jeho tlapka se zahojila. Začal běhat, jakmile slezl sníh a na chodnících se objevily první suché fleky. Na jaře voněly keře v parku sladce a vzduch byl lehčí. Azor mi po procházce vždycky položil hlavu na stehno a jeho teplo se mi vpíjelo do kůže. Dýchal pomalu, pravidelně, jako metronom, který mi vracel rytmus.

Dneska pracuju v malém knihkupectví v centru. Není to výhra, plat nic moc. Ale mám směny, které se dají zvládnout. A mám hranice. Ne vždycky pevné, ale existují. Když mi někdo chce naložit víc, než unesou moje záda, myslím na Azora. Na to, že zodpovědnost není jen dřina. Je to i právo chránit to, co jste si vybrali.

A tak se ptám: Kolik „ne“ musíme říct lidem, aby zůstalo dost „ano“ pro ty, kteří na nás opravdu spoléhají? A poznáte včas, kdy už loajalita není láska, ale pomalé sebezničení?