Svatba snů, která se změnila v noční můru: Jak peníze a hrdost roztrhaly naši rodinu

„Mami, jsem zasnoubená!“ Hana vtrhla do kuchyně, oči jí zářily a v ruce držela malou krabičku s prstýnkem. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce exploduje štěstím. Vždycky jsem si přála, aby moje jediná dcera byla šťastná, a teď to vypadalo, že se jí to konečně splní. Její snoubenec, Petr, byl slušný kluk z dobré rodiny, pracovitý, možná trochu tichý, ale Hanu miloval. Všechno vypadalo ideálně.

Jenže už při první společné večeři s Petrovými rodiči jsem ucítila napětí. Jeho matka, paní Novotná, měla na všechno názor a neváhala ho sdělit. „My jsme na svatbě naší dcery měli dvě stě hostů a všechno bylo v hotelu v centru Prahy,“ pronesla s úsměvem, který byl spíš výsměchem. „A kolik plánujete vy?“ Hana se na mě podívala, jako by čekala, že ji zachráním. „Ještě jsme to neřešili,“ odpověděla jsem opatrně.

Doma jsme pak s manželem, Karlem, seděli dlouho do noci a přemýšleli, jak to všechno zvládneme. Nejsme žádní boháči, oba pracujeme v nemocnici, já jako zdravotní sestra, Karel jako sanitář. Vždycky jsme žili skromně, ale na svatbu naší dcery jsme chtěli ušetřit, aby měla krásný den. Jenže představa dvousetčlenné hostiny v luxusním hotelu byla mimo naše možnosti.

Začaly nekonečné debaty. Hana chtěla, aby byli všichni spokojení, Petr se snažil být prostředníkem, ale jeho rodiče trvali na svém. „Tohle je jediná svatba našeho syna, chceme, aby byla důstojná,“ opakovala paní Novotná. „A kdo to zaplatí?“ zeptal se Karel jednou přímo. „No přece se podělíme, jak je zvykem,“ odvětila ledově. Jenže jejich představa podělení byla, že my zaplatíme hostinu a oni si vezmou na starost jen květiny a fotografa.

Hádky se stupňovaly. Hana byla čím dál víc nešťastná, začala být podrážděná, hádala se s námi i s Petrem. „Proč to nemůže být jednoduché? Proč se musíme pořád dohadovat o penězích?“ křičela na mě jednoho večera. „Chci jen být šťastná, mami!“

Jednoho dne jsem zaslechla Karla, jak v kuchyni tiše pláče. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného. „Cítím se jako nula,“ řekl mi. „Nemůžu dát Haně to, co si zaslouží.“ Objala jsem ho, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se nám všechno rozpadá pod rukama.

Situace se vyhrotila, když jsme měli společnou schůzku v restauraci, abychom doladili detaily. Paní Novotná přinesla seznam hostů – bylo jich přes sto padesát jen z jejich strany. „To není možné, tolik lidí se do sálu nevejde,“ namítla jsem. „Tak najděte větší sál,“ odsekla. Petr se pokusil zasáhnout: „Mami, tohle je i Hanina svatba, měli bychom se domluvit.“ „Ty mlč, Petře, my víme, co je pro vás nejlepší,“ uzemnila ho jeho matka. Hana se rozplakala a utekla na toaletu.

Začala jsem pochybovat, jestli jsme udělali dobře, že jsme do toho vůbec šli. Všechno, co mělo být radostí, se změnilo v boj. Lidé kolem nás si začali šeptat, že jsme lakomí, že nechceme Haně dopřát pořádnou svatbu. Moje vlastní sestra mi vyčetla, že jsem tvrdohlavá a že bych měla ustoupit. „Vždyť je to jen jednou za život,“ říkala. Ale kdo z nich ví, jaké je to žít od výplaty k výplatě?

Jednoho večera přišla Hana domů pozdě, oči měla opuchlé od pláče. „Mami, já už to nevydržím. S Petrem jsme se pohádali. Řekl, že jestli to takhle půjde dál, svatba nebude.“ Sedla si ke mně na gauč a rozplakala se. „Já ho miluju, ale nechci, aby naše rodiny byly navždy rozhádané.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme všichni zapomněli na to nejdůležitější – na lásku.

Druhý den jsem zavolala paní Novotné. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem jí. Sešly jsme se v kavárně. „Paní Novotná, chápu, že chcete pro svého syna to nejlepší, ale my prostě nemáme tolik peněz. Nechci, aby se naše děti kvůli nám rozešly.“ Chvíli mlčela, pak se na mě podívala a řekla: „Já taky nechci přijít o syna. Ale víte, jak to v naší rodině chodí. Všichni čekají, že to bude velké.“ „A co když uděláme menší svatbu, ale krásnou? Pro naše děti, ne pro ostatní.“

Nakonec jsme se dohodly na kompromisu. Svatba byla menší, jen pro nejbližší rodinu a přátele. Nebylo to v luxusním hotelu, ale v útulné restauraci na kraji Prahy. Hana s Petrem byli šťastní, i když někteří příbuzní brblali. Ale já věděla, že jsme udělali správnou věc.

Dodnes mě ale mrzí, jak moc nás peníze a hrdost málem rozdělily. Stálo to za to? Proč je pro tolik lidí důležitější dojem než štěstí jejich dětí? Co byste udělali vy na mém místě?