Mezi láskou a výmluvami: Příběh o mé tchyni, vnoučatech a nevyřčených pravdách

„Zase jsem je neviděla, už mě to tak bolí…“ ozývá se z telefonu hlas mojí tchyně, paní Jany. Sedím na kraji postele, v ruce držím mobil a v druhé ruce plyšového medvídka, kterého právě hledala moje dcera Anička. V pozadí slyším, jak si hraje se svým bratrem Tomáškem, a v tu chvíli mě bodne u srdce. Vím, že Jana by je ráda viděla, ale pokaždé, když jí nabídnu, že je přivezeme, najde si výmluvu.

„Jano, můžeme přijet v sobotu, děti se na vás těší,“ říkám opatrně, protože už předem tuším, jaká odpověď přijde. „Ale víš, já mám v sobotu tu návštěvu u sousedky, a pak musím na nákup… Možná jindy, ano?“ Její hlas je unavený, skoro provinilý, ale zároveň cítím, jak se mezi námi natahuje další neviditelná zeď.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se s manželem Petrem stěhovali do Prahy. Jana tehdy plakala, že jí beru syna, že už nikdy nebude mít rodinu pohromadě. Slibovala jsem jí, že budeme jezdit často, že děti budou znát svou babičku. Jenže roky plynuly, děti rostly a návštěvy se stávaly čím dál vzácnějšími. Ne proto, že bychom nechtěli, ale protože Jana vždycky měla něco důležitějšího na práci.

Jednou jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. „Jano, co kdybychom vám děti přivezli na víkend? Vy byste si odpočinula, my bychom s Petrem mohli být chvíli sami.“ Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo: „Ale já nevím, jestli bych to zvládla, víš, už nejsem nejmladší… A co kdyby něco potřebovaly?“ V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, ale místo toho jsem jen polkla slzy a řekla: „Dobře, tak třeba příště.“

Petr se mě snaží uklidnit. „Víš, máma to nemyslí zle. Ona prostě neumí říct, že má strach, že už na to nemá sílu.“ Ale já vím, že za tím je něco víc. Možná je to strach z toho, že by děti poznaly, že babička není tak dokonalá, jak si ji pamatují z vyprávění. Možná je to jen pohodlnost. Nebo je to opravdu bolest, kterou neumí jinak vyjádřit než výčitkami a slzami do telefonu.

Jednoho dne, když jsem vezla děti do školky, Anička se mě zeptala: „Mami, proč babička nikdy nechce, abychom přijeli?“ Zastavila jsem auto na kraji silnice, protože jsem nevěděla, co odpovědět. „Babička tě má moc ráda, jen je někdy unavená,“ zalhala jsem. Ale v očích své dcery jsem viděla, že mi nevěří. Děti cítí pravdu, i když ji neumíme vyslovit nahlas.

Začala jsem si všímat, že Jana o vnoučatech mluví hlavně před svými kamarádkami. „Moje vnoučata jsou tak šikovná, ale víš, oni mě nikdy nepřivezou…“ slyšela jsem jednou na návštěvě u její sousedky paní Novotné. V tu chvíli jsem měla chuť jí říct pravdu, ale místo toho jsem se jen usmála a přikývla. Proč? Protože jsem nechtěla vyvolat další hádku, další slzy, další výčitky.

Jednou večer, když děti spaly a Petr byl v práci, jsem si sedla ke stolu a napsala Janě dopis. Napsala jsem jí, jak moc bych si přála, aby byla součástí našeho života, jak moc děti potřebují svou babičku. Napsala jsem jí, že chápu, že je někdy unavená, ale že bych byla ráda, kdyby nám řekla pravdu. Dopis jsem nikdy neposlala. Leží dodnes v šuplíku mezi účty a starými pohlednicemi.

Na Vánoce jsme se rozhodli, že za Janou přijedeme neohlášeně. Přivezli jsme cukroví, děti měly nakreslené obrázky. Jana otevřela dveře, překvapená, v očích slzy. „Vy jste přijeli…“ zašeptala. Děti se k ní rozběhly, objaly ji. Chvíli jsme stáli v předsíni, všichni rozpačití. Pak Jana řekla: „Já jsem si myslela, že už na mě nemyslíte.“

Ten večer jsme seděli u stolu, pili čaj a povídali si. Jana byla chvíli šťastná, chvíli smutná. Když jsme odcházeli, objala mě a zašeptala: „Děkuju, že jste přijeli. Já někdy nevím, jak vám říct, že se bojím být sama.“

Od té doby se něco změnilo. Jana už nepláče do telefonu, ale občas zavolá a zeptá se, jak se máme. Děti jí posílají obrázky, občas si volají přes video. Není to dokonalé, ale je to lepší než dřív. Přesto ve mně zůstává otázka, kterou si kladu pokaždé, když slyším její hlas: Kde končí opravdová touha po rodině a začínají jen prázdná slova? A není někdy lepší říct pravdu, i když bolí, než žít v kruhu výmluv a nevyřčených přání?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl dál bojovat za vztah, když druhá strana není připravená udělat krok naproti?