Když dětské rozmary roztrhnou přátelství: Příběh o ztracené blízkosti mezi mnou a Katkou

„Proč už sem Katka skoro nechodí?“ zeptal se mě jednou večer Mirek, když jsme seděli u stolu a já bezmyšlenkovitě míchala čaj. Ta otázka mě zasáhla jako ledová sprcha. Vždyť ještě před pár měsíci jsme s Katkou trávily každou volnou chvíli, smály se, sdílely tajemství, plánovaly společné výlety. Teď jsem si uvědomila, že její místo v mém životě pomalu, ale jistě mizí.

Vzpomínám si na ten den, kdy mi Katka poprvé oznámila, že je těhotná. Seděly jsme v kavárně na Vinohradech, ona se usmívala a v očích jí svítilo štěstí. „Jani, budu máma,“ zašeptala a já ji objala, i když jsem v sobě cítila zvláštní směs radosti a závisti. Já děti nikdy nechtěla, alespoň jsem si to do té doby myslela. Ale v tu chvíli jsem poprvé pocítila, že se mezi námi něco mění.

Ze začátku jsme si slibovaly, že se nic nezmění. Katka tvrdila, že bude pořád stejná, že dítě nebude překážkou našemu přátelství. Ale jakmile se malý Tomášek narodil, všechno se převrátilo naruby. Katka se stáhla do svého světa plného plenek, kojení a nekonečných debat o dětských nemocech. Když jsem jí volala, často mi jen rychle odpověděla: „Promiň, Tomášek zrovna spí, ozvu se později.“ Jenže později se nikdy neozvala.

Jednou jsem ji navštívila neohlášeně. Otevřela mi v županu, vlasy rozcuchané, v očích kruhy. „Jani, promiň, dneska fakt nemůžu. Tomášek má horečku, nespala jsem celou noc.“ Cítila jsem se jako vetřelec. Nabídla jsem, že pomůžu, ale Katka jen zavrtěla hlavou. „To zvládnu sama.“

Začala jsem si všímat, že se naše rozhovory točí jen kolem dětí. Když jsem jí chtěla povědět o své práci, o tom, jak mě povýšili, jen přikývla a hned přešla k tomu, jak Tomášek začal sám chodit. Přestala jsem jí volat, protože jsem měla pocit, že ji jen obtěžuji. Mirek si toho všiml a jednou večer mi řekl: „Jani, nechybí ti Katka? Vždyť jste byly jako sestry.“

Chyběla mi. Strašně moc. Ale zároveň jsem byla naštvaná. Proč se všechno muselo točit jen kolem dětí? Proč už pro mě neměla čas? Proč jsem najednou byla až na druhém místě? Vzpomněla jsem si na naše společné dovolené, na večery u vína, na to, jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky spolu. Teď jsem měla pocit, že jsem prohrála boj s někým, kdo ještě ani neumí mluvit.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to musím Katce říct. Pozvala jsem ji na kávu. Přišla s Tomáškem v kočárku, celá uřícená. „Promiň, že jdu pozdě, Tomášek nechtěl spát.“ Sedly jsme si, ale místo rozhovoru jsem sledovala, jak Katka neustále kontroluje mobil, jestli jí někdo nevolá z jeslí, a jak každou chvíli utírá Tomáškovi nos. Když jsem se konečně odhodlala a řekla: „Katko, mám pocit, že už nejsme jako dřív,“ zarazila se. „Jani, já vím. Ale já prostě nemůžu. Tomášek je teď všechno.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. „A co já? Co naše přátelství? To už pro tebe nic neznamená?“ Ale místo toho jsem jen mlčky seděla a dívala se, jak Katka balí věci a chystá se odejít. „Zavolám ti,“ řekla na rozloučenou. Ale už jsem věděla, že nezavolá.

Doma jsem se rozplakala. Mirek mě objal a šeptal, že to bude dobré. Ale já věděla, že už nikdy nebude jako dřív. Katka se mi vzdálila, a já jsem zůstala sama se svými vzpomínkami na to, jaké to bylo, když jsme byly dvě bezstarostné holky, které si myslely, že jim svět leží u nohou.

Často přemýšlím, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Měla jsem být trpělivější? Měla jsem se víc snažit pochopit, jaké to je být matkou? Nebo je prostě přirozené, že se cesty lidí rozcházejí, když se jejich životy změní? Možná jsem byla sobecká, možná jsem jen toužila po tom, aby mě někdo postavil na první místo. Ale jedno vím jistě – přátelství je křehké a někdy ho roztrhne i něco tak nevinného, jako je dětský smích.

Stojím u okna, dívám se na prázdnou ulici a v hlavě mi zní otázka: Je možné najít cestu zpátky, když už jsme si navzájem tolik vzdálené? Nebo některá přátelství prostě nemají přežít všechny životní změny? Co si o tom myslíte vy?