Každá koruna v jeho rukou: Můj boj za vlastní svobodu

„Kde jsou ty peníze, které jsem ti včera dal na nákup?“ Petrova slova mě bodla jako nůž. Stála jsem v naší malé kuchyni, v ruce igelitku s rohlíky a mlékem, a v hlavě mi běželo, že jsem zase utratila o deset korun víc, než jsem měla. „Bylo to dražší, než jsem čekala,“ zašeptala jsem, ale Petr už mi bral účtenku z ruky a začal ji studovat, jako by hledal důkaz mé viny. „To je pořád dokola, Lenko. Neumíš hospodařit. Kdybych tě nekontroloval, rozházela bys všechno.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela rty a dívala se na špinavou podlahu. Tak to bylo každý den. Každá koruna, každý nákup, každá návštěva lékárny – všechno jsem musela dokládat. Petr mi dával peníze na den, někdy na týden, ale nikdy víc. Když jsem potřebovala něco navíc, třeba nové boty pro naši dceru Aničku, musela jsem prosit a vysvětlovat, proč to nejde odložit. „Vždyť má ještě ty staré,“ odbyl mě jednou. „Až budou úplně roztrhané, koupíme nové.“

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme se přestěhovali do paneláku na Jižním Městě. Petr byl vždycky trochu šetřivý, ale zpočátku mi to přišlo rozumné. Jenže pak jsem přišla o práci. Malá Anička byla často nemocná, zaměstnavatel mě nechtěl zpátky. Petr řekl, že to zvládneme z jeho platu, ale že musíme šetřit. A tak jsem začala žít v režimu, kdy jsem neměla vlastní peníze, nemohla jsem si koupit ani kávu v automatu, aniž bych to musela vysvětlovat.

Přestala jsem chodit s kamarádkami na kávu, protože jsem neměla na útratu. Když mě pozvaly na procházku do parku, vymlouvala jsem se na únavu nebo na Aničku. Pravda byla, že jsem se styděla. Styděla jsem se, že nemám ani na zmrzlinu pro dceru, že nemůžu zaplatit ani lístek na tramvaj. Petr mi říkal, že je to normální, že takhle žije spousta rodin. Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku.

Jednou večer, když Anička spala, jsem se pokusila s Petrem promluvit. „Petře, já bych chtěla zase pracovat. Najdu si něco na částečný úvazek, třeba v knihovně nebo v obchodě.“ Zvedl oči od televize a jeho pohled byl ledový. „A kdo se postará o Aničku? A kdo bude vařit? Myslíš, že to zvládneš? Stejně bys nevydělala skoro nic. Já se o vás postarám, tak se nestarej.“

V tu chvíli jsem pochopila, že to není o penězích. Je to o moci. O tom, že Petr chce mít všechno pod kontrolou. A já jsem byla jen stínem sama sebe. Přestala jsem se smát, přestala jsem zpívat Aničce ukolébavky, přestala jsem věřit, že můžu něco změnit.

Jednoho dne jsem potkala na hřišti starou kamarádku ze střední, Martinu. Byla vždycky veselá, plná energie. „Lenko, ty jsi se mi úplně ztratila! Co se děje?“ ptala se mě. Nejdřív jsem se snažila usmívat, ale pak jsem se rozplakala. Všechno jsem jí řekla – o penězích, o Petrově kontrole, o tom, jak se cítím jako vězeň. Martina mě objala a řekla: „Tohle není normální. Musíš něco udělat. Pomůžu ti.“

Začaly jsme se scházet tajně, když byl Petr v práci. Martina mi pomohla najít brigádu – uklízela jsem kanceláře brzy ráno, než se Petr probudil. Peníze jsem schovávala do staré krabice od bot. Bylo to málo, ale bylo to moje. Poprvé po letech jsem si koupila kávu a cítila jsem se jako královna.

Jednoho dne Petr našel krabici s penězi. „Co to má znamenat?“ křičel. „Ty mi lžeš? Kradeš mi peníze?“ Srdce mi bušilo až v krku. „To jsou moje peníze. Vydělala jsem si je sama,“ řekla jsem poprvé v životě nahlas. Petr byl rudý vzteky. „Tak jestli chceš být tak samostatná, tak si běž! Ale Aničku ti nevezmu!“

Ta noc byla nejhorší v mém životě. Seděla jsem u Aniččiny postýlky a přemýšlela, co mám dělat. Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila, že už nemůžu zpátky. Ráno jsem sbalila pár věcí, vzala Aničku za ruku a odešla. Martina nám nabídla azyl u sebe doma. Bylo to těžké, ale poprvé jsem se nadechla svobodně.

Začala jsem znovu. Našla jsem si práci v knihovně, Anička chodila do školky. Bylo to těžké, peněz bylo málo, ale byly moje. Petr mi vyhrožoval, že mi Aničku vezme, že mě zničí. Ale já jsem věděla, že už se nikdy nevrátím.

Dnes, když sedím večer v malém bytě a dívám se na spící Aničku, vím, že jsem udělala správně. Ale někdy mě přepadne strach – co když to nezvládnu? Co když jsem udělala chybu? Ale pak si vzpomenu na tu kuchyni, na ty účtenky, na ten pocit bezmoci. A řeknu si: „Raději budu chudá, ale svobodná.“

Někdy se ptám sama sebe: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh a bojí se promluvit? Máme právo na vlastní život, nebo jsme jen stíny svých mužů? Co byste udělali vy na mém místě?