Víkend u babičky: Když malý Matýsek prosil, abychom ho vzali domů

„Mami, prosím, vem mě domů!“ Matýskův hlas se mi zarýval do srdce jako jehla. Stála jsem u telefonu v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Byla sobota večer, venku pršelo a já poprvé za poslední roky seděla s manželem Petrem u stolu, pili jsme víno a smáli se, že máme konečně klid. Děti jsme poslali k babičce na vesnici, aby si užily čerstvý vzduch a my si odpočinuli. Jenže teď, když jsem slyšela Matýska vzlykat do telefonu, všechno to pohodlí bylo pryč.

„Matýsku, zlatíčko, co se děje?“ snažila jsem se mluvit klidně, ale v hrudi mě pálila vina. „Já chci domů, mami. Je tu tma a babička spí. Slyším divné zvuky a bojím se. Prosím, přijeďte pro mě.“

Petr se na mě díval s otázkou v očích. Položila jsem telefon na stůl a snažila se rozhodnout. Bylo už pozdě, cesta do vesnice trvá skoro hodinu, venku leje jako z konve. „Co budeme dělat?“ zeptal se Petr tiše. „Je to jen strach, to přejde. Vždyť jsme taky jezdili k babičkám a přežili jsme to,“ dodal, ale v jeho hlase jsem slyšela nejistotu.

Vzpomněla jsem si na své dětství. Jak jsem ležela v posteli u babičky v Novém Strašecí, poslouchala tikot hodin a bála se, že za oknem stojí vlk. Jak jsem chtěla domů, ale styděla jsem se to říct. Teď byl Matýsek v té samé situaci. Měla bych být tvrdá, nebo ho zachránit?

Zavolala jsem zpátky babičce. „Mami, Matýsek pláče. Nechci, aby měl trauma. Můžeš ho nějak uklidnit?“ Babička si povzdechla. „Je to citlivý kluk, Jani. Zkusím ho vzít k sobě do postele. Ale je to těžké, když se bojí i tmy.“

Petr mezitím začal balit věci. „Jedeme pro něj. Nechci, aby měl pocit, že ho v tom necháme.“

Cesta byla nekonečná. Déšť bubnoval na čelní sklo, mlha se válela po polích. V autě bylo ticho, jen občas Petr něco zamumlal. „Možná jsme ho měli připravit líp. Vždyť je mu teprve šest.“

Když jsme dorazili, babička stála ve dveřích v županu. „Je v kuchyni, nechce jít spát. Pořád čeká, že přijedete.“ Vešli jsme dovnitř, Matýsek seděl na židli, v ruce plyšového medvěda, oči červené od pláče. Když mě uviděl, rozběhl se ke mně a objal mě kolem krku.

„Mami, já se bojím. Je tu moc ticho. A když zhasneš, slyším, jak něco škrábe na okně.“

Sedla jsem si k němu na zem a hladila ho po vlasech. „To je jen vítr, broučku. Ale chápu, že se bojíš. Já jsem se u své babičky taky bála.“

Petr si sedl vedle nás. „Víš, Matýsku, někdy je v noci všechno strašidelnější. Ale když jsme spolu, nic se nám nemůže stát.“

Babička si povzdechla. „Já už jsem stará, na tyhle dětské strachy nemám sílu. Vaše generace je jiná. Vy jste citlivější, víc se o děti bojíte.“

Cítila jsem, jak se ve mně mísí lítost, vztek i pochopení. Chtěla jsem, aby Matýsek byl statečný, ale zároveň jsem ho nechtěla nutit překonávat strach sám. Vzpomněla jsem si, jak mě máma nechala u babičky i přes mé prosby, a jak jsem jí to dlouho nemohla odpustit.

Nakonec jsme se rozhodli, že Matýska vezmeme domů. Cestou v autě usnul, hlavu opřenou o mé rameno. Petr řídil mlčky, já hladila syna po vlasech a přemýšlela, jestli jsme udělali správně.

Doma jsme ho uložili do postele. Jeho sestra Anička, která u babičky zůstala, nám ráno volala, že se jí stýská po bráchovi, ale že to zvládne. Babička se smála do telefonu: „Anička je po mně, ta se ničeho nebojí.“

Celý víkend jsem přemýšlela, jestli jsme Matýskovi pomohli, nebo mu naopak ublížili. Měla jsem ho nechat překonat strach, nebo ho chránit? Petr říkal, že každý jsme jiný a že není ostuda bát se. Ale já jsem cítila, že jsme možná něco pokazili. Že jsme mu nedali šanci vyrůst.

V pondělí ráno, když jsme šli do školky, Matýsek se mě zeptal: „Mami, pojedu ještě někdy k babičce?“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích směs strachu a naděje. „Jestli budeš chtít, pojedeme spolu. A až budeš připravený, zvládneš to i sám.“

Teď, když na ten víkend vzpomínám, pořád nevím, jestli jsme udělali správně. Máme děti chránit, nebo je nechat, aby si prošly svými strachy? Co byste udělali vy na mém místě?