Dovolená, která se změnila v noční můru: Jak moje máma zničila naše léto

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem, když jsem ji uviděla stát ve dveřích s kufrem v ruce. Bylo páteční ráno, Marek už nakládal věci do auta a Karolínka pobíhala po bytě s plyšákem v náručí. Měla jsem pocit, že se mi splnil sen – po letech jsme si konečně mohli dovolit dovolenou v Tatrách, jen my tři. Ale místo radosti jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Moje máma, paní Jitka, byla vždycky trochu komplikovaná. Všechno muselo být podle ní, a když nebylo, dokázala udělat z komára velblouda.

„No co, vždyť jsem ti říkala, že bych taky ráda jela. A když jste mě nepozvali, tak jsem si to zařídila sama,“ prohlásila s úsměvem, který jsem znala až moc dobře. Ten úsměv znamenal, že se jí nehodlám zbavit. Marek se na mě podíval tím svým pohledem, který říkal: „To snad není pravda.“ Ale nahlas neřekl nic. Věděl, že s mojí mámou se hádat nemá cenu.

Cesta do Tater byla tichá. Karolínka se snažila zpívat písničky, ale atmosféra v autě byla napjatá. Máma si stěžovala, že je jí zima, že je jí horko, že Marek jede moc rychle, že jede moc pomalu. Když jsme konečně dorazili do penzionu, byla jsem vyčerpaná. Měla jsem chuť se rozbrečet, ale držela jsem se kvůli Karolínce.

První den jsme chtěli jít na túru. Marek navrhl trasu, kterou jsme si plánovali už týdny. Ale máma měla jiný názor. „To je moc dlouhé, Karolínka to nezvládne. A já taky ne. Půjdeme radši do města na kafe,“ rozhodla. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsme se těšili na přírodu, ale ona už byla na cestě k autu. Marek se na mě podíval a jen pokrčil rameny. Šli jsme tedy do města. Karolínka byla zklamaná, ale snažila se být statečná.

Další dny byly ještě horší. Máma kritizovala všechno – jídlo v restauraci, pokoj v penzionu, počasí, dokonce i to, jak Marek mluví s Karolínkou. Jednou večer, když jsme seděli na terase, se Marek neudržel. „Paní Jitko, mohl bych vás poprosit, abyste nám aspoň na chvíli dala trochu klidu? Jsme tu na dovolené, ne na vojně.“ Máma se urazila a zavřela se v pokoji. Já jsem měla pocit, že se mi rozpadá rodina. Marek byl naštvaný, máma uražená a Karolínka smutná.

Jednoho rána jsem se probudila a slyšela, jak máma telefonuje s tetou. „Oni si myslí, že mě můžou jen tak vynechat. Ale já jim ukážu, že rodina je rodina. Bezemě by to nezvládli.“ V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a odjet. Ale co Karolínka? Co Marek? Měla jsem pocit, že jsem mezi dvěma mlýnskými kameny.

Začala jsem se hádat s Markem. Vyčítal mi, že jsem mámu neodmítla hned na začátku. Já jsem mu zase vyčítala, že není dost trpělivý. Karolínka nás slyšela a začala plakat. Bylo mi jí líto, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ji jen objala a slíbila, že zítra půjdeme na výlet sami. Ale máma nás samozřejmě nenechala. „Co to slyším? Vy chcete jít beze mě? To snad nemyslíte vážně!“ křičela.

Jednoho večera, když Karolínka usnula, jsem si sedla na lavičku před penzionem. Marek si ke mně přisedl. „Takhle to dál nejde, Lenko. Musíme si stanovit hranice. Tvoje máma nám ničí vztah.“ Měl pravdu. Ale jak to mám udělat? Je to přece moje máma. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím něco změnit.

Druhý den ráno jsem mámě řekla, že dneska jdeme na túru sami. „Mami, potřebujeme být chvíli jen jako rodina. Prosím, zůstaň dneska v penzionu.“ Máma se rozplakala a obvinila mě, že jsem nevděčná dcera. Ale já jsem se nenechala obměkčit. Vyrazili jsme s Markem a Karolínkou do hor. Bylo to poprvé za celou dovolenou, kdy jsme se opravdu smáli a užívali si jeden druhého.

Když jsme se vrátili, máma byla zamlklá. Celý večer nepromluvila. Druhý den ráno oznámila, že odjíždí domů. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu. Konečně jsme mohli být sami. Ale dovolená už byla poznamenaná. Marek byl odtažitý, já unavená a Karolínka smutná, že babička odjela naštvaná.

Teď, když sedím doma a přemýšlím o tom všem, ptám se sama sebe: Udělala jsem správně, když jsem mámě řekla ne? Nebo jsem měla být trpělivější? Je rodina opravdu vždycky to nejdůležitější, i když nám někdy bere radost ze života? Co byste udělali vy na mém místě?