Nikdo nevydržel jediný den s trojčaty Novotnými – ale já to dokázala a všechno se změnilo

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Kláro! Nikdo s nimi nevydržel ani půl dne! Vždyť i ta poslední chůva odcházela v slzách!“ křičela na mě má sestra Jana, když jsem jí oznámila, že přijímám práci u Novotných. Stála jsem v předsíni svého malého bytu na Žižkově, v ruce svírala starý batoh a v hlavě mi hučelo. Ale já už byla rozhodnutá. Potřebovala jsem peníze, a ještě víc jsem potřebovala dokázat sama sobě, že nejsem jen ta „hodná holka, co se vždycky podřídí“.

Když jsem poprvé vstoupila do vily Novotných na okraji Prahy, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. Všude ticho, až na vzdálené dunění dětských kroků a občasné výkřiky. Paní Novotná mě přivítala s kruhy pod očima a nervózním úsměvem. „Kláro, jestli to zvládnete, jste zázrak. Nikdo tu nevydržel déle než pár hodin. Jsou… no, prostě trojčata.“

A pak jsem je uviděla. Tři identická děvčata – Anička, Bára a Klárka. Všechny s rozcuchanými vlasy, v očích jiskru a v rukou něco, co vypadalo jako rozebraný ovladač od televize. „Ty jsi ta nová?“ zeptala se nejvyšší z nich, Anička, a podezřívavě si mě měřila. „Jestli chceš přežít, měla bys vědět, že Klárka kouše a Bára schovává jídlo pod postel.“

První hodina byla peklo. Klárka mi v nestřeženém okamžiku schovala mobil do záchodové nádržky, Bára rozlila kakao po bílém koberci a Anička se rozhodla, že mi ukáže, jak se leze na střechu. „Kláro, pojď, je tam krásný výhled!“ volala a už byla na půli cesty po okapu. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem ji tahala zpátky dolů. „Proč to děláte?“ vyhrkla jsem zoufale. „Protože jsme zvědavé. A protože všichni stejně utečou,“ odpověděla Bára a v očích jí na chvíli probleskl smutek.

Odpoledne jsem seděla na schodech, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Proč to vlastně dělám? Proč jsem si myslela, že to zvládnu? Vtom se vedle mě posadila Anička. „Víš, že mamka pořád pláče? A táta je pořád v práci. Nikdo na nás nemá čas.“ Její hlas byl najednou tichý, skoro zlomený. „A když někdo přijde, stejně odejde. Jako bysme byly nějaký trest.“

V tu chvíli jsem pochopila, že za tou divokostí je jen zoufalá snaha upoutat pozornost. Možná jsem byla naivní, ale rozhodla jsem se, že to nevzdám. „Hele, co kdybychom udělaly pizzu? Všichni spolu. Ale pod jednou podmínkou – žádné schovávání věcí a žádné lezení na střechu.“ Trojčata se na sebe podívala a pak přikývla.

Večer jsme seděli v kuchyni, těsto bylo všude, dokonce i ve vlasech, ale poprvé jsem slyšela jejich smích. Opatrně, jako by se bály, že je někdo okřikne. Když přišla paní Novotná, zůstala stát ve dveřích a rozplakala se. „Já už nevím, co s nimi. Jsem na všechno sama, manžel pořád pracuje, abychom to všechno utáhli. A ony… Ony mě potřebují, ale já už nemám sílu.“

Sedla jsem si k ní a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že můžu být užitečná. „Nejste na to sama. Já vám pomůžu. Ale musíme být tým. Jinak to nezvládneme.“

Další dny byly těžké. Trojčata zkoušela, kam až můžou zajít. Jednou mi Bára zamkla dveře od koupelny, když jsem byla uvnitř, a smála se, že jsem „jejich vězeň“. Klárka mi jednou v noci vlezla do postele a šeptala, že se bojí bouřky. Anička mi ukazovala svoje kresby, kde byla vždycky sama na houpačce. Pomalu jsem si získávala jejich důvěru. Začaly mi vyprávět o škole, o tom, jak je ostatní děti šikanují, protože jsou „divné trojčata“. O tom, jak jim chybí táta, který je doma jen v neděli večer.

Jednoho dne přišel pan Novotný domů dřív. V kuchyni našel mě a holky, jak stavíme hrad z polštářů. „Co se to tu děje?“ zeptal se přísně. „Hrajeme si, tati!“ vykřikla Bára a poprvé jsem viděla, jak se mu v očích objevil úsměv. „Možná bych si mohl zahrát s vámi,“ řekl tiše a sedl si mezi nás. Ten večer jsme poprvé večeřeli všichni spolu.

Začaly se dít malé zázraky. Paní Novotná se smála častěji, pan Novotný začal chodit domů dřív. Holky měly méně záchvatů vzteku, víc se smály. Jednou mi Anička řekla: „Kláro, ty jsi první, kdo nás má opravdu rád.“ A mně se stáhlo hrdlo dojetím.

Ale nebylo to jen růžové. Jednoho dne přišla paní Novotná s tím, že už si mě nemůžou dovolit. „Kláro, moc nám pomáháte, ale peníze prostě nejsou.“ Seděla jsem v jejich obýváku, holky mě objímaly a plakaly. „Neodcházej, prosím!“ štkala Klárka. V tu chvíli jsem věděla, že je nemůžu opustit. „Zůstanu. Najdu si ještě jednu práci. Ale vás neopustím.“

A tak jsem začala pracovat i v noci v pekárně. Byla jsem unavená, ale šťastná. Novotní mě přijali jako člena rodiny. Holky mi začaly říkat „teta Klára“ a já věděla, že jsem konečně našla místo, kam patřím.

Dnes, když se dívám na trojčata, jak si hrají na zahradě, vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Někdy si ale kladu otázku: Kolik dětí v Česku je takhle neviditelných, jen proto, že jsou „moc“? A kolik dospělých se bojí udělat první krok? Co byste udělali vy na mém místě?