Přivedla jsem maminku k nám domů — Myslela jsem, že to bude nejlepší řešení. Mýlila jsem se…

„Proč jsi mi to neřekla dřív, mami? Proč jsi mi neřekla, že už nezvládáš být sama?“ vyhrkla jsem, když jsem ji našla sedět na zemi v kuchyni jejího malého bytu na Žižkově. Bylo to v únoru, venku sněžilo a já měla pocit, že se mi hroutí svět. Maminka se na mě podívala těma svýma unavenýma očima a jen tiše řekla: „Nechtěla jsem tě obtěžovat, Janičko.“

Ten den jsem se rozhodla. Přestěhuje se k nám. Bylo to přece logické – máme s Petrem třípokojový byt na Proseku, děti už jsou větší, a maminka potřebuje pomoc. Petr sice nebyl nadšený, ale neprotestoval. „Je to tvoje máma,“ řekl jen a já cítila vděčnost i úzkost zároveň.

První dny byly zvláštní. Všechno bylo nové – pro ni i pro nás. Maminka byla zpočátku vděčná, snažila se být nenápadná, ale já viděla, jak je ztracená. Děti – Tomáš a Klárka – byly zvědavé, ale brzy je začalo štvát, že babička pořád něco komentuje. „Klárko, neměla bys tolik koukat do mobilu.“ „Tomáši, proč si neuklidíš pokoj?“

Jednoho večera jsem slyšela, jak Petr v kuchyni tiše nadává: „Tohle dlouho nevydržím…“ Vstoupila jsem a on se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj neznala. „Jano, já chápu, že jí chceš pomoct, ale my už nemáme žádné soukromí. Nemůžu si ani v klidu pustit zprávy, aniž by mi někdo říkal, že je to samá politika a že za komunistů bylo líp.“

Cítila jsem se rozpolcená. Na jednu stranu jsem chtěla být dobrou dcerou, na druhou stranu jsem viděla, jak se naše rodina začíná dusit. Maminka byla čím dál víc nervózní. Všechno jí vadilo – že děti chodí pozdě spát, že Petr pije pivo u televize, že já nestíhám vařit teplé večeře každý den.

Jednou v noci jsem ji našla v obýváku, jak potichu pláče. Sedla jsem si k ní a objala ji. „Mami, co se děje?“

„Já už sem nepatřím,“ zašeptala. „Jsem ti jen na obtíž.“

„To není pravda! Jen… je to pro všechny těžké. Musíme si zvyknout.“

Ale ve skutečnosti jsem si nebyla jistá ničím. Začala jsem být podrážděná i já. Děti se hádaly častěji než dřív. Petr trávil víc času v práci nebo s kamarády v hospodě. A já? Já měla pocit, že se rozpadám.

Jednoho dne přišla Klárka ze školy uplakaná. „Babička mi řekla, že jsem nevděčná a rozmazlená,“ vzlykala. Šla jsem za maminkou do pokoje a snažila se jí vysvětlit, že takhle to nejde.

„Ty mě chceš vyhodit?“ zeptala se tiše.

„Nechci tě vyhodit! Ale musíš pochopit, že tady nejsi sama. Musíme spolu vycházet.“

Maminka jen pokrčila rameny a od té doby byla ještě uzavřenější.

Začala jsem hledat řešení. Zkoušela jsem domluvit kompromisy – společné večeře jen dvakrát týdně, víc volnosti pro děti, víc prostoru pro Petra. Ale nic nefungovalo dlouho.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na balkoně a on řekl: „Jano, takhle to dál nejde. Buď najdeme jiné řešení pro tvou mámu, nebo… nebo nevím.“

Zamrazilo mě. Znamenalo to snad ultimátum? Rozvod? Nechtěla jsem o tom ani přemýšlet.

Začala jsem chodit na internetová fóra a číst příběhy jiných žen v podobné situaci. Zjistila jsem, že nejsem sama – spousta lidí v Česku řeší stejný problém. Stárnoucí rodiče, kteří už nezvládají být sami, ale zároveň nedokážou přijmout nové pořádky v domácnosti svých dětí.

Jednoho dne mi volala teta Marie z Brna: „Janičko, slyšela jsem od mamky, že to u vás není jednoduché… Nechceš zkusit domov pro seniory? U nás ve čtvrti je jeden moc pěkný.“

Zamrazilo mě podruhé. Domov důchodců? Nikdy bych si nemyslela, že o tom budu uvažovat. Ale začala jsem o tom přemýšlet.

S maminkou jsme o tom mluvily dlouho do noci. Plakala a říkala: „Já nechci do domova… Ale nechci vám ničit život.“

Nakonec jsme se rozhodly pro kompromis – maminka bude chodit dvakrát týdně do denního stacionáře na Proseku a zbytek času bude s námi doma.

První týdny byly těžké – zvykala si ona i my. Ale postupně se atmosféra doma trochu uklidnila. Děti měly víc prostoru, Petr byl klidnější a já měla chvíli čas i sama pro sebe.

Ale stejně mám pocit viny. Pořád přemýšlím: Udělala jsem pro maminku dost? Nebo bych měla obětovat ještě víc? Dá se vůbec skloubit péče o rodiče s vlastním štěstím?

Někdy večer sedím na balkoně a dívám se na světla Prahy a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou dcerou i dobrou matkou zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?