Tři dny, které změnily všechno: Příběh jedné české manželky

„Petr, proč jsi v Motole?“ zeptala jsem se tiše do prázdného bytu, zatímco jsem zírala na obrazovku svého telefonu. Jeho poloha byla jasná – porodnice Motol. Přitom mi včera večer balil kufr s tím, že jede na tři dny do Brna na stavební konferenci. Vždycky byl pečlivý, nikdy nezapomněl ani ponožky. Ale tentokrát zapomněl vypnout sdílení polohy.

Seděla jsem na gauči, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Osm let manželství, společný byt v Holešovicích, hypotéka, dvě kočky a plánované dítě, které ale pořád nepřicházelo. Vždycky říkal: „Marci, ještě chvíli, teď není vhodná doba.“ A já čekala. Roky jsem čekala.

Telefon mi vibroval v dlani. Zpráva od Petry – mojí nejlepší kamarádky: „Nechceš dneska na víno? Vypadáš poslední dobou unaveně.“ Neodpověděla jsem. Měla jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Petrem. „Proč jsi pořád v práci? Nikdy nejsi doma!“ vyčetla jsem mu. On jen mávl rukou: „Dělám to pro nás.“ Teď mi to znělo jako špatný vtip.

Zvedla jsem se a šla do ložnice. Otevřela jsem jeho šuplík s doklady. Vždycky tam měl všechno srovnané – občanku, pas, staré účtenky z benzínky. Tentokrát tam byla i složenka na jméno Lucie Novotná. Neznala jsem ji. Ale adresa byla kousek od Motola.

V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat. Neudělám scénu. Nezavolám mu hystericky do porodnice. Udělám něco jiného.

První věc: Zavolala jsem do práce a vzala si volno na zbytek týdne. „Je mi špatně,“ zalhala jsem personalistce. „Potřebuji si něco zařídit.“

Druhá věc: Otevřela jsem náš společný účet a převedla polovinu peněz na svůj vlastní. Byly to moje úspory stejně jako jeho. Hypotéka je psaná na oba.

Třetí věc: Sedla jsem si k počítači a napsala Petru e-mail. „Petře, vím, kde jsi. Až se vrátíš domů, budeme si muset promluvit.“ Poslala jsem ho a vypnula telefon.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Kočky mě sledovaly z gauče, jak bezcílně přecházím z kuchyně do obýváku a zpět. Večer jsem si otevřela láhev vína a pustila si staré fotky z dovolené v Chorvatsku. Byli jsme tam šťastní? Nebo už tehdy něco skrýval?

Druhý den ráno jsem šla do Motola. Seděla jsem v kavárně naproti porodnici a pozorovala lidi. Mladé páry s kočárky, babičky s květinami, otcové s balonky „Vítej na světě!“. Po hodině jsem ho uviděla – Petr vycházel ze dveří s cizí ženou a malým uzlíkem v náručí.

Zatajila jsem dech. Ta žena byla Lucie Novotná – poznala jsem ji podle adresy ze složenky. Byla mladá, krásná a šťastná. Petr ji objal kolem ramen a políbil na čelo.

V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Vrátila jsem se domů a čekala. Večer přišel Petr domů jako by nic. „Ahoj lásko,“ řekl unaveně a políbil mě na tvář. Cítila jsem cizí parfém.

„Jak bylo v Brně?“ zeptala jsem se klidně.

„Náročné,“ odpověděl a šel si dát sprchu.

Když vyšel z koupelny, seděla jsem u stolu s připravenými papíry – výpisy z účtu, složenkou na Lucii Novotnou a jeho kufrem zabaleným u dveří.

„Petře, musíme si promluvit.“

Zbledl. „Co se děje?“

„Vím o Lucii. Vím o dítěti.“

Sedl si naproti mně a mlčel.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše.

„Rok,“ zašeptal.

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Bál jsem se tě ztratit.“

Rozplakala jsem se. Všechno ze mě spadlo – vztek, smutek, bezmoc.

„Chci rozvod,“ řekla jsem nakonec.

Petr začal prosit, slibovat, že to byla chyba, že mě miluje. Ale já už věděla své.

Dny plynuly v mlze. Petra si sbalil věci a odstěhoval se k Lucii. Já zůstala sama v našem bytě s kočkami a prázdnotou.

Petra mi volala každý den, nabízela podporu i rameno k pláči. Rodiče byli zdrcení – máma brečela do telefonu: „Marcelko, co budeš dělat?“ Táta jen mlčel a poslal mi peníze na účet.

Začala jsem chodit k psycholožce. První týdny byly peklo – nemohla jsem spát, jíst ani pracovat. Ale pomalu jsem začala nacházet sama sebe.

Jednou večer mi Petra řekla: „Víš co? Jsi silnější než si myslíš.“

A já jí uvěřila.

Dnes je to rok od chvíle, kdy se mi zhroutil svět. Jsem pořád sama, ale už nejsem zlomená. Mám novou práci v menší firmě na Letné, chodím běhat do Stromovky a plánuju cestu do Norska.

Občas si říkám – kdybych tehdy udělala scénu, bylo by to jiné? Nebo je lepší odejít potichu a důstojně?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit?