Jedna rána v hospodě: Když mou maminku udeřili a já tam nebyl

„Mami, co se stalo?“ vyhrkl jsem do telefonu, když jsem slyšel její roztřesený hlas. Bylo už po desáté večer, seděl jsem na ubytovně v kasárnách na Žižkově a zrovna jsem si čistil boty na zítřejší nástup. „Nic, nic, jen…“ zaváhala, „jen jsem dneska měla trochu smůlu.“ V tu chvíli jsem poznal, že něco není v pořádku. Moje maminka, Marie Novotná, je žena, která celý život zvládala všechno sama. Vdova už patnáct let, nikdy si nestěžovala. Ale teď její hlas zněl zlomeně.

„Mami, mluv se mnou. Co se stalo?“ naléhal jsem. Chvíli bylo ticho. Pak šeptla: „V hospodě U Tří lip… někdo mě udeřil.“

Zamrazilo mě. „Kdo? Proč?“

„To je jedno, nějaký opilec…“

Ale pro mě to jedno nebylo. V tu chvíli jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe. Jak si někdo mohl dovolit vztáhnout ruku na moji mámu? A proč jsem tam nebyl? Proč jsem zrovna já musel být zavřený mezi čtyřmi stěnami kasáren, když ona potřebovala pomoc?

Druhý den jsem si vzal volno a běžel domů do našeho malého bytu v paneláku na Jarově. Maminka seděla u kuchyňského stolu, ruce se jí třásly, na tváři měla modřinu. „To nic není,“ snažila se usmát. „Jen jsem řekla tomu chlapovi, že by už neměl pít… a on…“

„A co ostatní? Nikdo ti nepomohl?“

Zavrtěla hlavou. „Všichni jen koukali do piva nebo dělali, že nic nevidí.“

V tu chvíli jsem cítil takovou bezmoc, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Voják, který má chránit lidi – a nedokáže ochránit vlastní matku.

Začal jsem pátrat po tom chlapovi. V hospodě mi barmanka řekla: „To byl ten starej Štěpánek, víte jaký je… Když se napije, je zlý.“

„A proč jste nic neudělali?“ vyjel jsem na ni.

Pokrčila rameny: „Tady si každý hledí svého.“

Cestou domů jsem přemýšlel o tom, co to znamená – hledět si svého. Znamená to nechat starou ženu napospas opilci? Znamená to mlčet, když se děje křivda?

Večer jsme s mámou seděli u televize. Snažil jsem se ji rozptýlit, ale ona byla duchem nepřítomná. „Víš,“ řekla najednou tiše, „já už tam asi nikdy nepůjdu.“

„Nemusíš,“ odpověděl jsem rychle.

Ale ona zavrtěla hlavou: „To není fér. Celý život tam chodím na kafe s kamarádkami. Proč bych měla ustupovat já?“

Mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu.

Další dny byly těžké. Maminka byla uzavřená do sebe, já chodil do práce jako tělo bez duše. V kasárnách si toho všimli i kolegové.

„Co je s tebou, Honzo?“ zeptal se mě Mirek při obědě.

„Někdo uhodil moji mámu v hospodě,“ řekl jsem tiše.

Mirek chvíli mlčel a pak jen pokrčil rameny: „To je dneska normální. Lidi jsou lhostejní.“

Ale pro mě to normální nebylo.

Jednoho večera jsem se rozhodl jít do té hospody sám. Sedl jsem si ke stolu a čekal. Po hodině přišel Štěpánek – malý shrbený chlap s červeným nosem. Když mě uviděl, ztuhl.

„Vy jste ten syn tý Novotný?“ zamumlal.

„Ano,“ odpověděl jsem klidně.

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Já… já už nevím, co dělám, když piju.“

„To není omluva,“ řekl jsem tvrdě.

Ostatní hosté ztichli a dívali se na nás.

„Měl byste se jí omluvit,“ pokračoval jsem.

Štěpánek sklopil hlavu: „Já vím… Ale ona už sem asi stejně nepřijde.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mou mámu a Štěpánka. Jde o celou naši čtvrť, o všechny ty lidi, kteří radši mlčí a dívají se jinam.

Když jsem přišel domů, maminka seděla u okna a dívala se ven na noční Prahu.

„Byl jsi tam?“ zeptala se tiše.

Přikývl jsem.

„A co jsi zjistil?“

„Že největší problém není ten chlap… ale to ticho kolem.“

Maminka se smutně usmála: „To ticho je někdy horší než rána.“

Od té doby přemýšlím – co vlastně může člověk dělat? Jak prolomit tu hradbu lhostejnosti? A proč jsme tak často sami právě tam, kde bychom měli stát při sobě?

Možná mi poradíte vy: Co byste udělali na mém místě? Jak byste chránili své blízké před nespravedlností ve vlastním domově?