Svatba, na kterou jsem nebyla pozvaná: Příběh jedné matky z Vysočiny, která přišla o dceru

„Mami, prosím tě, nejezdi dneska do Prahy. Mám toho moc a nechci, aby ses tu ztratila.“

Ta slova mi znějí v hlavě už několik měsíců. Sedím u kuchyňského stolu v našem starém domě na kraji vesnice, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Venku je sychravo, vítr lomcuje okny a já si připadám stejně opuštěná jako ta jabloň na zahradě, kterou jsme s Aničkou kdysi společně sázely.

Když byla malá, byla moje všechno. Každý den jsme spolu chodily do lesa na jahody, pekly bábovku a večer si četly pohádky. Její smích byl jako hudba, která naplňovala celý dům. Byla jsem na ni pyšná. I když jsme neměly moc peněz, snažila jsem se jí dát všechno – hlavně lásku a pocit domova.

Pak přišla střední škola v Jihlavě. Najednou měla jiné kamarádky, začala nosit džíny s dírami a já už jí nerozuměla. Ale pořád jsme si byly blízké. Až do té doby, než odjela studovat do Prahy. Tam se všechno změnilo.

„Mami, tohle je Dominik,“ představila mi jednou svého přítele přes videohovor. Vypadal mile, ale byl z jiného světa. Mluvil spisovně, měl drahé hodinky a pořád se díval do mobilu. Anička vedle něj působila najednou cize – jako někdo, koho jsem nikdy neznala.

Začala se za mě stydět. „Mami, prosím tě, neříkej před Dominikem ty svoje historky z družstva,“ šeptala mi jednou na návštěvě v Praze. „A hlavně nemluv o tom, jak jsme doma chovali králíky.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Když jsem jí chtěla dát domácí koláč, odmítla: „Tohle Dominik nejí. On má intoleranci na lepek.“

Pak přišla ta rána. Jednoho dne mi zavolala: „Mami, víš… my s Dominikem budeme mít svatbu. Ale bude to jen malý obřad pro nejbližší přátele v Praze. Nezlob se, ale nechci tě tam zvát. Nechci, aby ses tu necítila špatně.“

Zamrazilo mě. „Aničko… já jsem tvoje máma…“ vykoktala jsem.

„Já vím, mami. Ale prostě… je to moje rozhodnutí.“

Zavěsila.

Seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na staré fotky – Anička v první třídě s copánky, Anička na kole u rybníka, Anička s rozbitým kolenem a úsměvem od ucha k uchu. Všechno to bylo pryč.

Dny plynuly jeden jako druhý. Sousedi se ptali: „Tak kdy bude svatba? Už máš šaty?“ Jen jsem se usmívala a říkala: „To víte, mladí dneska všechno dělají po svém.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem jí víc pomáhat s učením? Nebo ji nechat jít do Prahy?

Jednoho dne jsem šla do obchodu pro rohlíky a slyšela dvě sousedky šeptat: „Prej ji Anička nepozvala na svatbu… To je ostuda.“

Chtěla jsem utéct z obchodu ven a už se nikdy nevrátit.

Na svatební den jsem seděla sama doma. Upekla jsem koláče – pro nikoho. Zapálila jsem svíčku a modlila se za Aničku. Představovala jsem si ji v bílých šatech, jak jde k oltáři bez matky po boku.

Večer mi přišla SMS: „Mami, dneska jsme se vzali. Snad to jednou pochopíš.“

Nic víc.

Dny po svatbě byly nejhorší v mém životě. Přestala jsem chodit mezi lidi. Jen jsem seděla doma a dívala se z okna na prázdnou zahradu.

Jednou večer přišla sousedka Jana: „Marie, nesmíš být sama. Víš, že tě máme rádi.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni.

Začala jsem chodit na procházky do lesa, kde jsme s Aničkou sbíraly jahody. Každý strom mi ji připomínal.

Po pár týdnech mi přišel dopis – ručně psaný od Aničky:

„Mami,
promiň mi to všechno. Nechtěla jsem ti ublížit. Jen jsem měla pocit, že do mého nového života nezapadáš. Ale teď mi chybíš víc než kdy dřív. Prosím tě, odpusť mi.
Tvoje Anička.“

Slzy mi tekly po tváři a srdce mi bušilo až v krku.

Nevím, jestli jí dokážu odpustit hned. Ale vím jedno – matka nikdy nepřestane milovat své dítě.

Možná jste některá zažila něco podobného jako já… Kde jsme my matky udělaly chybu? Nebo je to prostě dnešní doba? Co byste udělaly na mém místě?