Když se minulost vrátí: Příběh o Aničce, Davidovi a dceři Lence – Odpustit, nebo zavřít dveře navždy?

„Mami, proč jsi tak bledá?“ Lenka mě sleduje svýma velkýma očima, zatímco já zírám na muže, který právě otevřel naše dveře. Jeho hlas je tichý, skoro provinilý: „Aničko… můžu dál?“

V tu chvíli se mi v hlavě roztočí kolotoč vzpomínek. Dvanáct let. Tolik času uplynulo od chvíle, kdy David sbalil kufr a odešel za tou mladou blondýnou z práce. Tolik slz jsem vyplakala, tolik nocí probděla s otázkou proč. A teď tu stojí, v obyčejné středu odpoledne, jako by se nic nestalo.

„Co chceš?“ vyhrknu ostřeji, než bych chtěla. Lenka se ke mně přitiskne a já cítím, jak se mi třesou ruce. David se rozhlédne po kuchyni, kde ještě voní čerstvě upečený štrúdl. „Jen… potřebuju s tebou mluvit. S vámi oběma.“

Lenka na něj zírá. Je jí jedenáct a zná ho jen z fotek a několika rozpačitých telefonátů na Vánoce. Nikdy jsem jí nebránila v kontaktu, ale on sám se nikdy moc nesnažil.

„Tak mluv,“ řeknu tiše a posadím se zpátky ke stolu. David si sedne naproti nám, ruce složené v klíně. Vypadá starší, unavenější. „Odešel jsem jako zbabělec,“ začne a jeho hlas se zlomí. „Myslel jsem, že najdu štěstí jinde. Ale všechno jsem ztratil.“

V hlavě mi běží obrazy: jak balí kufr, jak za ním zabouchávám dveře, jak vysvětluju malé Lence, že tatínek už s námi nebude bydlet. „A co teď?“ ptám se tvrdě. „Chceš se vrátit? Myslíš si, že je to tak jednoduché?“

Lenka mlčí, ale v očích má slzy. „Proč jsi odešel?“ zašeptá najednou. David se na ni podívá a já vidím, jak ho ta otázka bolí. „Byl jsem hloupý,“ přizná tiše. „Chtěl jsem něco jiného, ale až když jsem to měl, uvědomil jsem si, co jsem ztratil.“

V kuchyni je ticho, jen hodiny na stěně tikají a venku štěká pes sousedky Novotné. Vzpomenu si na všechny ty roky, kdy jsem musela být silná – když Lenka onemocněla a já běhala po doktorech sama; když jsem přišla o práci a musela začít od nuly; když mi maminka umřela a já neměla nikoho, kdo by mě objal.

„Víš vůbec, co to stálo?“ vyhrknu najednou. „Kolik nocí jsem nemohla spát? Kolikrát jsem musela Lence lhát, že jsi na služební cestě, protože jsem nechtěla, aby věděla pravdu?“

David sklopí hlavu. „Omlouvám se… vím, že to nemůžu vzít zpátky.“

Lenka vstane a přejde k oknu. „Proč jsi nikdy nepřijel? Ani na moje narozeniny…“

David vstane a jde k ní. „Bál jsem se. Styděl jsem se za to, co jsem udělal.“

Dívám se na ně dva – otce a dceru, které rozdělila jeho chyba. Vzpomenu si na všechny ty večery, kdy Lenka brečela do polštáře a ptala se mě proč.

„A co teď?“ zeptám se znovu. „Co vlastně chceš?“

David si sedne zpátky ke stolu. „Chci být součástí vašeho života. Nechci vám brát minulost ani vám vnucovat budoucnost… Jen bych chtěl dostat šanci být aspoň trochu lepším otcem.“

Cítím v sobě zmatek. Část mě by ho nejradši vyhodila ven a zabouchla dveře navždy. Ale pak vidím Lenkino napjaté tělo u okna a uvědomím si, že ona má právo znát svého otce.

„To není jen na mně,“ řeknu nakonec unaveně. „Lenko? Co bys chtěla ty?“

Lenka se otočí a v očích má slzy i naději zároveň. „Chtěla bych tě poznat… Ale bojím se.“

David k ní natáhne ruku: „Já taky.“

Sedíme tam dlouho v tichu. Venku začíná pršet a kapky bubnují na parapet. Vzduch je plný nevyřčených slov a starých bolestí.

Když David odejde, Lenka mě obejme: „Mami… myslíš, že lidi se můžou změnit?“

Nevím, co odpovědět. V hlavě mi víří otázky: Můžu mu někdy odpustit? Nebo je lepší chránit sebe i Lenu před dalším zklamáním?

Možná právě teď stojím před největším rozhodnutím svého života.

Co byste udělali vy? Odpustili byste člověku, který vás kdysi tak hluboce zranil? Nebo je lepší nechat minulost spát?