Když láska naráží na víru: Příběh Jany a Petra, kteří museli volit mezi srdcem a rodinou

„Jano, tohle už dál nejde! Buď on, nebo my!“ slyším tátu křičet z obýváku. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Včera jsem byla s Petrem na procházce kolem Sázavy a smáli jsme se, jak děti. Dneska mám pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Petra jsem poznala na vysoké škole v Praze. Seděl v knihovně, četl si nějakou knížku o historii církví a já jsem si k němu přisedla, protože mě fascinovalo, jak vášnivě diskutoval s kamarádem o Janu Husovi. Když jsem zjistila, že je evangelík, trochu jsem se zarazila. U nás doma se o evangelících mluvilo vždycky tak nějak s despektem – „oni to mají všechno jinak“, říkávala babička. Ale Petr byl jiný. Chytrý, laskavý, měl smysl pro humor a hlavně – nikdy mě nesoudil.

První měsíce byly nádherné. Chodili jsme na výlety do Českého ráje, povídali si dlouho do noci o všem možném – o Bohu, o životě, o tom, co nás děsí i těší. Jenže pak přišly první otázky od rodičů: „A co jeho rodina? Chodí do kostela? A jak to budeš dělat s dětmi?“ Snažila jsem se to neřešit. Vždyť jsme mladí, máme čas!

Jenže čas utíkal a tlak rostl. Táta začal být podrážděný pokaždé, když jsem zmínila Petrovo jméno. Máma se mě ptala, jestli si uvědomuju, že bychom nemohli mít katolickou svatbu. „Janičko, co by tomu řekli sousedi? A co tvoje babička?“

Jednou večer jsem seděla s Petrem na lavičce u Vltavy. „Víš,“ začal opatrně, „já bych chtěl jednou děti vychovávat tak, aby si samy mohly vybrat svou cestu. Nechci jim nic vnucovat.“

„Ale co když budou chtít být katolíci?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se usmál: „Pak budu rád. Hlavně když budou šťastní.“

V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu. Ale doma to bylo čím dál horší. Táta mi jednou večer řekl: „Víš vůbec, co znamená být katolička? To není jenom tradice! To je závazek před Bohem!“ Máma plakala a prosila mě, abych si to rozmyslela.

Začala jsem být rozpolcená. Každý den jsem přemýšlela, jestli mám právo jít proti rodině kvůli lásce. Petr mi říkal: „Jano, nechci tě stavět před volbu. Ale nechci být někdo, za koho se stydíš.“

Jednoho dne přišla ta nejhorší hádka. Táta řval: „Tak si běž za svým evangelíkem! Ale už se sem nevracej!“ Máma brečela v kuchyni a já jsem poprvé v životě pocítila opravdovou bezmoc.

Odešla jsem k Petrovi. Jeho rodiče byli překvapivě vstřícní – jeho máma mi uvařila čaj a povídala si se mnou o všem možném. Bylo to zvláštní – tolik tepla a pochopení jsem doma necítila už dlouho.

Ale stejně mi chyběla moje rodina. Volala jsem mámě každý večer, ale ona většinou jen mlčela nebo brečela. Táta mi nebral telefon vůbec.

Začala jsem chodit k psycholožce. Říkala mi: „Jano, musíte si ujasnit, co je pro vás důležité. Vaše víra? Vaše rodina? Nebo vaše vlastní štěstí?“ Jenže jak to mám vědět? Vždyť všechno tohle je součást mě samotné!

Petr byl trpělivý. Nikdy na mě netlačil. Ale viděla jsem na něm, že ho to bolí. Jednou večer mi řekl: „Jestli chceš odejít, pochopím to. Nechci ti ničit vztah s rodiči.“

Rozbrečela jsem se mu v náručí: „Já tě miluju! Ale nevím, jestli tohle zvládnu…“

Nakonec jsme spolu zůstali. Po roce se máma začala pomalu ozývat – nejdřív jen krátké zprávy, pak jsme se potkaly na kávě. Táta pořád nemluví. Ale já vím, že kdybych tehdy Petrovi řekla sbohem jen kvůli víře nebo tradici, nikdy bych si to neodpustila.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je správné jít za svým štěstím i za cenu bolesti druhých? Nebo bych měla být loajální rodině a vzdát se lásky? Co byste udělali vy na mém místě?