Můj zeť chce koupit byt na svou matku. Mám mlčet, nebo chránit svou dceru a vnoučata?

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně, kde seděla moje dcera Jana s manželem. Jejich děti si hrály v obýváku a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Chceš opravdu koupit byt na svou matku? A co Jana a děti?“

Petr se na mě podíval s ledovým klidem. „Mami, to není tvoje věc. My víme, co děláme.“

Jana sklopila oči a já v nich zahlédla stín nejistoty. V tu chvíli jsem pochopila, že to není poprvé, co o tom mluví. Věděla jsem, že Petr je tvrdohlavý, ale nikdy by mě nenapadlo, že by upřednostnil svou matku před vlastní rodinou.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když se něco stane? Co když Petr odejde a Jana s dětmi zůstanou bez střechy nad hlavou? Vždyť byt napsaný na jeho matku znamená, že moje dcera nebude mít žádná práva. Vzpomněla jsem si na příběhy známých, kdy ženy skončily s dětmi na ulici jen proto, že neměly nic napsané na sebe.

Ráno jsem si uvařila silnou kávu a rozhodla se, že musím jednat. Zavolala jsem Janě a pozvala ji na procházku do parku. Dlouho jsme mlčely, až jsem nakonec začala: „Janičko, proč to děláte? Proč chce Petr koupit byt na svou matku?“

Jana se rozplakala. „Mami, já nevím… On říká, že jeho máma je stará a potřebuje jistotu. Prý jí to slíbil už dávno. Ale já mám strach. Kdyby se něco stalo…“

Objala jsem ji a cítila její třesoucí se ramena. „Musíš myslet na sebe a děti. Vždyť Petr může svou matku zabezpečit jinak. Proč musí být byt napsaný právě na ni?“

Jana jen krčila rameny. „On mě neposlouchá. Říká, že je to jeho rozhodnutí.“

Doma jsem o tom přemýšlela celý den. Měla bych se do toho plést? Nebo mám nechat Janu, aby si to vyřešila sama? Ale co když bude pozdě?

Večer jsem se rozhodla promluvit si s Petrem přímo. Pozvala jsem ho na kávu pod záminkou, že potřebuji pomoct s počítačem. Když přišel, položila jsem mu otázku přímo: „Petře, proč chceš koupit byt na svou matku? Víš vůbec, co tím riskuješ?“

Petr se zamračil. „Moje máma celý život dřela a nikdy nic neměla. Chci jí to vrátit.“

„A co tvoje rodina? Co když se něco stane mezi tebou a Janou? Myslel jsi na to?“

„To se nestane,“ odsekl.

„Nikdy neříkej nikdy,“ namítla jsem tiše. „Znám spoustu žen, které skončily špatně jen proto, že věřily svým mužům.“

Petr vstal a chtěl odejít. „Tohle je naše věc.“

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni a cítila bezmoc. Věděla jsem, že Jana je slabá a Petr ji převálcuje. Ale měla bych riskovat rodinné vztahy tím, že budu zasahovat víc?

Další dny byly napjaté. Jana byla smutná, děti cítily napětí doma. Moje vnučka Anička mi jednou pošeptala: „Babičko, proč je maminka pořád smutná?“ Neměla jsem odpověď.

Jednoho večera mi Jana zavolala v slzách: „Mami, on už to zařizuje. Já nevím, co mám dělat…“

Rozhodla jsem se jednat rázněji. Zavolala jsem své známé právničce Lence a poprosila ji o radu. Lenka mi vysvětlila všechna rizika: „Pokud bude byt napsaný na jeho matku, tvoje dcera nemá žádné jistoty. Pokud by došlo k rozvodu nebo úmrtí tchyně, může přijít o všechno.“

S těmito informacemi jsem šla za Janou a společně jsme připravily argumenty pro Petra. Když jsme mu to předložily, rozčílil se: „Vy mi nevěříte! Myslíte si, že bych vás někdy nechal na holičkách?“

Jana sebrala odvahu: „Petře, já tě miluju, ale musím myslet i na děti. Chci mít jistotu pro naši rodinu.“

Petr byl uražený a několik dní s Janou skoro nemluvil. Mezi nimi viselo napětí jako těžký mrak.

Jednoho dne přišla Jana s tím, že Petr souhlasil s kompromisem – byt bude napsaný napůl na něj a napůl na jeho matku. Nebylo to ideální řešení, ale aspoň nějaká jistota pro mou dceru i vnoučata.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Vztahy v rodině zůstaly napjaté a já si často kladu otázku: Udělala jsem dobře, že jsem zasáhla? Nebo jsem měla nechat věci být?

Možná jsem byla příliš ochranářská matka… Ale co byste udělali vy? Mlčeli byste, nebo bojovali za jistotu svých dětí?