Profil, který změnil můj život: Jak mi vnučka založila seznamku a já našla víc, než jsem čekala

„Babčo, podívej, kolik máš lajků!“ smála se Anička a mávala mi před nosem svým mobilem. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s čajem, když mi vnučka s jiskrou v oku ukázala můj profil na nějaké seznamce. „Emilie, 67 let. Miluje knihy, procházky po lese a šarlotku s cynamonem. Hledá společníka na povídání i život.“

Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. „To snad nemyslíš vážně, Aničko! Vždyť já… já už na tohle nejsem,“ bránila jsem se a cítila, jak mi hoří tváře. Ale ona se jen smála dál. „Babčo, co když tam najdeš někoho fajn? Aspoň si popovídáš. Vždyť od smrti dědy jsi pořád sama.“

Ta slova mě bodla do srdce. Byla pravda – od té doby, co mi František odešel, byl dům tichý a večery dlouhé. Ale představa, že bych měla někomu cizímu psát nebo dokonce jít na schůzku? To se mi zdálo absurdní.

„No tak dobře,“ povzdechla jsem si nakonec. „Ale jenom se podívám, kdo tam je.“

A tak začalo něco, co jsem si nikdy nedokázala představit. První zprávy byly rozpačité – samí pánové s fotkami z chalupy nebo s rybářskou trofejí v ruce. Někteří byli vtipní, jiní až příliš přímí. Jeden napsal: „Emilie, rád bych vás pozval na kávu a štrůdl.“

„To je ale originální,“ uchechtla jsem se a Anička mi radila, co odpovědět. Nakonec jsem si začala psát s jedním mužem – jmenoval se Jaroslav. Psal krásně o tom, jak rád chodí do lesa na houby a že má rád staré české filmy. Něco ve mně se pohnulo.

Po týdnu psaní přišla nabídka na setkání. „Emilie, nechcete se projít po hrázi rybníka? Mám tam oblíbenou lavičku.“

Celý den jsem byla nervózní. Co si vezmu na sebe? Co když mě pozná někdo ze vsi? Co když je Jaroslav úplně jiný než v těch zprávách?

Když jsem přišla k rybníku, stál tam muž s šedivými vlasy a laskavýma očima. Usmál se na mě a já cítila, jak mi buší srdce jako za mlada.

„Emilie?“ zeptal se nesměle.

„Ano… Jaroslave?“

Sedli jsme si na lavičku a povídali si o všem možném – o dětech, o tom, jak těžké je být najednou sám, o tom, co nás ještě těší. Bylo to zvláštní – jako bych ho znala odjakživa.

Když jsem večer přišla domů, Anička už čekala u stolu.

„Tak co?“ vyzvídala.

„Bylo to… hezké,“ přiznala jsem tiše.

Začali jsme se s Jaroslavem vídat častěji. Chodili jsme spolu do lesa na houby, pekli jsme šarlotku podle mého receptu a dívali se na staré filmy s Vlastou Burianem. Bylo to krásné a zároveň děsivé – měla jsem pocit viny vůči Františkovi. Můžu si dovolit být znovu šťastná?

Jednoho dne přišla moje dcera Jana na návštěvu. Když zjistila, že mám nového přítele, tvářila se nejdřív překvapeně a pak zamračeně.

„Mami, vždyť jsi říkala, že už nikoho nehledáš. A co když ti ten chlap ublíží? Víš vůbec, kdo to je?“

Zamrazilo mě. Jana byla vždycky opatrná a starostlivá – možná až moc. „Janičko, já vím, že máš strach. Ale já už nechci být sama.“

„A co když přijdeš o peníze? Vždyť dneska jsou samí podvodníci!“

Tohle mě zabolelo nejvíc – že mi vlastní dcera nevěří.

Další dny byly plné napětí. Jana mi volala každý večer a ptala se na Jaroslava. Anička byla naopak nadšená – dokonce nám tajně koupila lístky do divadla.

Jednoho večera jsme seděli s Jaroslavem u mě v kuchyni a pili čaj.

„Emilie,“ začal opatrně, „nechci ti nijak zasahovat do života… Ale cítím se tu s tebou dobře. Nechtěla bys někdy přijet ke mně na chalupu? Ukázal bych ti svůj svět.“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

„Já… ráda bych,“ zašeptala jsem.

Ale pak přišla další rána – Jana přišla nečekaně domů a našla nás spolu v kuchyni.

„Mami! Ty ho pouštíš do domu? Co když tě okrade?“ vyjela na mě před Jaroslavem.

Cítila jsem se poníženě i rozzlobeně.

„Jano! Já nejsem malé dítě! Vím, co dělám!“ vykřikla jsem poprvé v životě na svou dceru.

Jaroslav se zvedl a omluvil se: „Nechci dělat problémy… Asi bych měl jít.“

Když odešel, rozplakala jsem se.

Jana mě objala: „Promiň, mami… Já mám jen strach.“

„Ale já už nechci žít jen ve strachu,“ odpověděla jsem jí tiše.

Dlouho jsme spolu mlčely. Pak Jana řekla: „Možná bych ho měla poznat líp.“

A tak jsme pozvali Jaroslava na nedělní oběd. Byl nervózní stejně jako my všichni. Ale když začal vyprávět historky z mládí a smál se s Aničkou nad starými fotkami, led mezi námi roztál.

Dnes už je Jaroslav součástí mého života i rodiny. S Janou si rozumí a Anička je šťastná, že její žert změnil babičce život.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik štěstí si ještě můžeme dovolit ve stáří? A proč máme takový strach pustit si někoho k tělu – i když víme, že samota bolí víc než jakékoli riziko?